Kleriku zahodil,
kolárek též,
zarůsti nechal si
posvátnou pleš.
Hebrejsky zapomněl,
latinu z pola,
marně jej zvonů hlas
do chrámu volá.
Nemodlí se v breviáši,
a přec říká v obci naší
vše mu: Páter Vyklouz.
V hospodě sedává
po ranní svit,
k děvčátkům horoucí
v srdci má cit.
Jak jen kde zavrznou,
v kole se točí,
šelmovstvím hrajou mu
poťouchlé oči.
V krčmě zpívá litanie,
o pouti se s chasou bije,
přec je – páter Vyklouz.
Stateček výnosný
otec mu dal;
k světu byl podoben,
na sebe dbal:
přece mu ženidlo
nechtělo jíti,
která by Vyklouza
chtěla si vzíti!
„Právě tak jak z semináře“ –
zráží matka hospodáře –
„z manželství by vyklouz’!“
Tak zůstal na ocet,
až chudák zkys’,
při tom však zachoval
zdráv se jak rys.
Hlava sic zlínala,
zbělely vlasy,
veselost nevzaly
ale mu časy.
Na rodné jen jeho jmeno
bylo dobou zapomněno,
všem slul jenom: Vyklouz.
Léta se valila
dravý jak proud,
mnohý se stěhoval
v hřbitovní kout.
Z dálky jsem vrátil se
po dlouhém čase,
přítele starého
navštívit zase.
Marně ptám se otců, matek,
u Vyklouzů jen ten statek,
ale páter – vyklouz’.