Strhejte věnce, skvosty strhejte
a oblečte se v roucha smutečná,
na hlavy své nasypte popele,
a odvykejte smíchu ústa svá.
Ať nedotknuty stojí poháry,
a stůl ať čeká darmo hostí svých,
ty pěvče sladký loutnu roztřískej
a udus něžnou píseň v prsou svých.
A chceš-li zpívat, žalmy zanotuj,
a kdo chceš hejřit, hejřiž v zoufání,
a kdo chceš píti, krví opoj se,
kdo lásku chceš, zanechej doufání.
A naše ženy? – my jsme otroci,
a naše děti? – my jsme robové;
což může ptát se otrok po ženě,
což otrok může dbát o děti své!
Ó podivná ty chaso otrocká,
ty zapomínáš svojí poroby;
pod bičem pána výskáš vesele,
svou hanbu stavíc otců na hroby.
Ó nešťastná ty chaso otrocká,
ty nepoznáváš svého otroctví,
ty zapomínáš na svých dědů prach
a na svých věštců svatá proroctví.
Ó zbloudilá ty chaso otrocká,
což neprohlednou nikdy oči tvé,
což nepozná svou sílu rámě tvé,
by strhalo to jarmo staleté?
Strhejte věnce, s nimi okovy,
setřete s čela hanby znamení;
otroků není, zhouba tyranům,
my chceme stavět, sem to kamení! –