Svobody nivo krví zúrodněná,
vlažená pláčem, hroby osetá,
kolem již jaro, ty jen zasněžena,
zeleno vše, jen tvůj luh nezkvétá.
Marná-li byla práce oráčova,
neplodnost půdě, hluchost semenu,
nemá-li vzejít vesna tvoje nová
otčině mé a mému plemenu?
Vzejde, ó vzejde čas ten, vlasti, tobě,
srdce to cítí, duše má to ví:
není vše mrtvo, to, co leží v hrobě;
svoboda mrtva? – Ona jenom spí!
Spasitel přijde a jen tebe tkna se
zaplaší mdlobu, jíž jsi poutána,
rozkvete luh tvůj a v něm pěvci zase
svobodě pěti budou „Hossanah.“