Návrat.

Jde hoch, za ním je na sta mil a před ním cest i touhy cíl, ves rodná ve hor vseta klín, a nejzáž domek milenčin.

Zimní nechť noci sněžný mrak zastírá hochu jasný zrak, on srdcem zří a rychleji jím sladké touhy zachvějí.

Za srdcem chtěl by ve skoku, noha však vázne ve kroku. Vzdor všemu dál, dnes rok a den, co s milou svou byl rozveden,

a chce-li věren slibu být, dnes musí v její oko zřít. Do tváří jeho šlehá sníh, dál se pak žene v kotoučích

temnotou noční do plání, jedna kde druhou dohání. V dál oko své hoch upírá, však v čirých tmách hled umírá.

Kol ani hvězd ni světla blesk se noční chmurou nezalesk. Zvuk všaký dusí bouře hlas, hoch naslouchá, naslouchá zas –

však to, co slyší, větrů sten, a tělo, jak by na něm sen, jen mdle se dále potácí. Již noha cestu potrácí

a vleče se u závějí vždy dál a dál a hlouběji. – Tu s hochem svět se zatočí, tu tisíc blesků do očí

mu seje světlo žádané a kolem všecko zaplane. Hoch oči mne a prozírá, duch žasem na rtou pomírá,

Žádný to klam a žádný sen, z křišťálu zámek vystaven se před ním zdvíhá ve mraky a jako šípy ve zraky

tisíc vysílá paprsků. Ze stříbra báně na vršku, a kraj zahrada jediná, kde démant každá květina.

Nade vším záře modravá v divném si lesku pohrává. Co prošel zemí v šíř a dél, hoch také krásy neuzřel,

a nyní rodném ve kraji jej teprv divy vítají? – Vždyť v domovu zná pláň i les, zná každé město, hrad i ves,

však zámek ten – – Tu jako sen zas v duši vzniká myšlénka: V komůrce čeká milenka

a slzí vlhne její tvář, že milý mrtev, nebo lhář. Již nemá stání! „K ní jen, k ní!“ – Tu z dálí hudba pozazní

a sladce kol se rozlívá, že v tónu duše rozplývá. Bezděky hoch se vrací zpět. Bělostných růží vonný květ

se sype jemu na dráhu a již, již stanul na práhu, a nežli dále pokročí, již dveřeje se rozskočí

a v bráně jako lilije, kdy po ránu se rozvije, mu krásná žena kyne vstříc. V šat bílý perel na tisíc

i rusé vseto ve vlasy a z démantů se nad řasy koruna záříc vypíná. Jako však hvězda zhasíná,

kdy slunce vzneslo jasnou tvář, tak démantů i perel zář v jejího oka plamení, světlušky zásvit v lupení.

Jak hled se hocha dotýká, tu slast mu duši proniká a vše, co byl, co jest, co chtěl, jak matné snění zapomněl.

Jen jedno chce, jen jedno zří: jen ji, jen ji. – Již před ní kles a prosící k ní vznáší hled co k světici

a náruč v touze rozpjatou a líci láskou rozžatou. Však němý ret, zdaž taký cit dovede slovo vypravit?

A k němu žena kloní se, jí z oka slza roní se. „Nešťastný hochu, prchni v dál, prv než jsi zhoubu v sebe vsál.“

„„Ó nech mne tu, ó nech mne tu a nemař poupě v rozkvětu, nebeř, ach, srdci naději, mečem je protkni raději,

by stanul bujný jeho tluk a prosto bylo lásky muk.““ Hoch nese rámě výš a výš a k ní se tulí blíž a blíž

a již ji chvátí v objetí, již na rtu ret chce zachvěti. „Nelíbej hochu! líbáš jed, ještě jsi mlád a krásný svět.

Nelíbej hochu! – líbáš hrob. Nelíbej hochu!“ – „„Já jsem rob – a ty? – však co se láska ptá! – buď má, buď má! –

Ba málo já tvé řeči dbám, jen po objetí tvojím plám, a třeba smrt mi byla vděk, na rty ti vtisknu polibek.““

Již ramen dvé ji tiskne blíž a hlava k hlavě klesá níž, a k hledu hled a ke rtu ret

se sklání. „Ne, ne! nechtěj mne líbati!“ A tvář od něho odvrátí a tělo vine z objetí.

Však hoch jí stále v zápětí. Již chopil ji a sevřel zas, jal v náruč svou co v pevný pás a oko v oku popásal

a zajásal: „„Tys má!““ A její smutnou, bledou tvář jak z jitra první růžná zář

růměnec slabý polívá, úsměvem ret se zachvívá. Již hocha rámě ovine, již ňadro k ňadru přiline,

hlava se nazpět uklání, z úst ještě sladké šeptání – vln ohlas v studni hluboko – pak v slasti víčko na oko

jí klesá. Hoch též klesá bled. „„Tvůj dech jest mráz, tvé tělo led! Ó pusť mne, ženo, z loktů svých. Pro Bůh, mé děvče!““ – „Ňader mých,

miláčku můj, jen hřej mi, hřej, za lásku mou svůj žár mi dej, za lásku mou tvůj vřelý dech v sebe chci sát!“ – „„Ó nech mne, nech!““

Však marně touží z objetí. Jak okovů jej opětí opásá jejích ramen moc, před zrakem vše mu klesá v noc.

V temnu až, jasný s nebe blesk, zaplane jejích očí lesk a jako slunce záření chlad ve žáry zas promění.

Jak hoch jí hledí do očí, zas kouzlo srdce otočí. Dvé ramen ženu tiskne blíž a hlava k hlavě klesá níž

a v hledu hled a na rtu ret a srdce v blahu chvěje se a zmírá. – – – –

Bouř plání porozvěje se, a sníh v kotoučích divokých se sype s oblak vysokých, brzo že bílým příkrovem

na hochu leží ubohém.