Na výminku.

Na výminku, na výminku se to žije vesele, o, ty sladký odpočinku, každý den co neděle!

Kázal jsem to sice synku: Nejí ten, kdo nemele; jinak ale, pantatínku, kdo si dobře ustele!

Co je psáno, to je dáno, praví staré přísloví, vše dřív dobře ujednáno, než jsem ustoup’ synovi.

Světnice mi jasné přáno, půdy na půl podkroví, krávě v stáji podestláno, chlév mám pro kus vepřový.

Pod okénky zahrádečku, v kurníku své slepice, sklep, v něm zemčat mnohou bečku, v sýpce s žitem pšenice.

Máslo, mléko, mám i břečku ze židovy konvice, panské dříví na dvorečku, jitro dobré ornice. –

Nadál jsem se dobrých časů, živobytí jako král – nedozrálo žito v klasu a já jsem již jinou hrál.

Co syn ženat, díky ďasu, jak by jiný vítr vál, selka řídí muže, chasu, já pak abych táhnul dál.

Zahrádka má zdivočená pelechem je drůbeži, stáj i půda uzamčena, nesypou mi, neměří.

Hodino ty umučená! Nezkušený nevěří, jakou zpívá mi ta žena od snídaně k večeři!

U soudu teď, advokátů právo musím hledati, z truhly dukát po dukátu na procesy tahati.

Za nedlouho bez kabátu, chuďas, musím ostati. Dobře, synku, chováš tátu – kéž se vňuk můj potatí!

Na výminku, na výminku se to žije vesele, o, ty sladký odpočinku, o, vy postní neděle!

Já to blázen, říkal synku: Nejí ten, kdo nemele! Každý, ouvej! pantatínku, leží, jak si ustele!