Já jí hladil černé vlasy,
líbal jsem ji v bílé čelo,
zíral v oko, jež se skvělo
blesk co mrakem z tmavé řasy.
Ó, kde jsou ty krásné časy,
kam se naše blaho dělo? –
Smutná noc a smutný den,
truchlé žití, truchlý sen.
Drahá družko mého mládí,
kterak mám se loučit s tebou?
navždy-li nás rozkolebou
vlny proudu, v dál jež pádí?
Proč, co kdy jsme měli rádi,
proude časů, trháš s sebou,
proč, co neseš, hoře jen,
truchlé žití, truchlý sen? –
V zátiší jsem stavěl chatu,
s láskou svou, v níž bychom dleli,
světa lidí zapomněli,
netoužíce po návratu.
Teď však ten, jenž velí zlatu,
také lásce osud velí –
domek můj jest opuštěn,
truchlé žití, truchlý sen.
V krov i stěny větry dují,
chýže má se v bouři chvěje,
rozvalem již déšť se leje,
shnilé trámy povolují.
Na krbu mém tráva bují,
z prázdných oken spousta zeje.
Vnitř hlod červa, praskot stěn, –
truchlé žití, truchlý sen.
Nohu opřev o trnože,
zasedl si žal můj k stolu,
zoufání pak s mukou spolu
ulehly si v měkké lože.
Kolébka jen prázdná. – Bože!
Kdy v ní zpláče dítě bolů,
jímž by v hrob byl zaplašen
truchlý život, truchlý sen?