Zachází slunce za hory
rudě dva planou tábory;
dřív než vyjde z druhé strany,
jinak zardí se ty lany;
dnes barví zbraň jen slunce žár,
krví ji zítra zbarví svár.
Zatmělé nebe vysoko,
otčina moje daleko;
však ta hvězda, již tam zříti,
také nad mou vlastí svítí.
Jedno nás nebe pokrývá,
sterá však zášť nás rozrývá.
Samoten stojím na stráži,
hlahol sem dvojí doráží,
od ohně tam zářivého
slyším píseň lidu svého,
příbuzných zpěvů hučení
z nepřátel zvučí ležení.
V jediný splývá dvojí zvuk,
rozkoše plný, plný muk;
v náruč píseň písni letí,
vždyť jsou jedné matky děti;
sestry se v pláči spojují,
bratři však spolu bojují.
Matičko drahá, písně Tvé
každý syn pojal v srdce své;
ale žaly je tam dusí,
až z těch prsou spěti musí,
v která snad ruka bratrova
vražednou ocel pochová.
Leťte, o písně, v širý svět,
bratrské lásce dejte vznět.
A když sladké vaše tóny
sloučí srdcí milióny
v jediný svorný, mocný cit,
lidstvu pak vzejde slunce svit.