Bloudíme pouští jako Israel,
za námi nízké robství Faraónů,
za námi moře krví červené:
k svobodě nám a katům dráha k skonu.
Bloudíme pouští. Oblakový sloup
vedoucí nás, to v našich prsou víra,
cíle že dojdem, třeba v pustinách
tisíce reků beze slávy zmírá.
Bloudíme pouští. – Sladkou mannou nám
věštcova slova, našich otců sláva,
Sinaiem naším naše srdce jest,
úmluvy archou lidstva svatá práva.
Bloudíme pouští. Dlouho, dlouho již
daleké cesty útrapy nás souží;
zdali to div, že ten, jenž jídal z nich,
po masných hrncích Egypťanů touží? –
Bloudíme pouští. Teprv synům snad
těšit se bude z pouti ovocí:
svobodný lid jen uzří volnou vlast,
v poušti až zhynou dávní otroci. –