Kolem rovy pozarostlé travou; jeden holý, z kypré, žluté hlíny, pošlapané, pozapadlé ony, jeden teprv čerstvě nasypaný.
On též slehne se a pozaroste. – Jsou ty hroby jak ta lidská bolest, život přes ně lehkou nohou kráčí a jen někdy k nim se upomínka
vrací, by si zaplakala na nich. – Přes zeď nízkou na hřbitov zří stromy, přes ty stromy polospadlé hradby; brzo bude sbořena ta brána
zející z nich bez dveřejí, mostu. Nad nimi věž okrouhlá i šedá pne se k nebi, mrtvý mrtvých stráže. Ve údolí hučí temně řeka,
za ní vrchem černají se bory lišíce se od jasného nebe, po němž letí stříbrořasný oblak. – Postůj, mraku, plavče beze cíle,
postůj, mraku, bratře mojí duše, nemůžeš-li, vem ji na svá křídla, ona s tebou letíc širým světem bude bol ti lidský vyprávěti,
a ty za mne, jenž už nemá slzí, s ní si nad tou zemí pozapláčeš, potom k druhům pozaletíš šedým. První tebe potká od ledovců,
druhý letě od siného moře, třetí ale z pusté širé pouště. – ,Bratře šedý, bratře od ledovců, mne-li podívanou měl jsi veselejší?‘
„Viděl já jsem v ledu stuhlé štíty, po věčnosti v pouta spjatý život; dole všecko ze snů slunce budí, ale tam jen tisíceré slze.“
,Smutný obraz, ale truchlivější viděl já jsem na té zemi, bratře. Tam ten život spjatý jenom v pouta doufat smí, že pouta svoje zlomí;
život však, jenž v náruč smrtí schvácen, z objetí již nevyrve se nikdy. Sluncem líbán stuhlý titán pláče, ale bol, jenž v malé srdce pálí,
vysuší též léčivé mu slze, na věky až ve svém hoři stuhne.‘ ,(Truchlejší mně bylo podívání, oblaku, jenž viděl siné moře.
V divém vzteku vlny bijí v skály, tisíc jícnů řvaním lačných šelem otvírá se zhltit vše, co žitím. Stěžeň zlomen, rozervány plachty,
bez kormidla hříčkou loď je vlnám, Plavci klnou, pocestní se modlí. Zoufaje muž v náruč tiskne ženu. Dravci šedí nad palubu pnou se,
na svou kořisť hledí kalným okem, pak se pojí u jediný příval. Koráb zdvižen hřbetem velikána k výsostem se ještě jednou vznesl
a pak svržen v propasť letí věčnou. Pronik výkřik, děsný výkřik jekem a již v skály pusté vráží trosky, již svou obět hltá v jásu moře.‘“
,Dravé moře, dravější však osud, krutý los je, vlna milosrdná. Ona chvátí, po čem lační, rázem, krátké strojíc oběti jen muky,
nedělí, co v žití objalo se, lnoucí k sobě stejně světí smrti: Ale osud s hltavostí moře poje hravou krvelačnost tygra
od srdce rve to, co nejdražšího, v loktech lásky sápe kořisť svoji. Usmrcuje to, co milováno, a pak velí ještě dále žíti.
A byť střemhlav sebe vrhal v proudy, ony vyvrhují zoufalého – jen co šťastno kořistí jim libou, nešťastný jim žlučí je i octem. –
Běda kvítí, odejde-li leto, běda srdci, kdy mu zhyne láska; však se léto budíc květy vrátí, srdci blaho prchlé jenom smrtí.‘
„„Ledu, bouře, smrti, zoufání vám zříti bylo – a já spěju z pouště. Poušť jsem zřel! kol písek, nad ním nebe a nic více – poušť jsem viděl – poušť!““
,Pílíš z pouště plný plaché hrůzy, blaze ti, že jsi jí mohl prchnout. Viz tam dole mezi davem křížů na tom hrobě čerstvě nasypaném,
viz jej tam – on poušť si nese v prsou; nekonečnou, bez nebe a slunce, z které nelze, nelze uprchnouti. Pustý písek, dnové živobytí,
noze šlápnout na každé je zrnko; poslední až teprv trnouc patře, z prachu pouště povznáší se duše.‘ Sivá mračna srazila se v jedno,
zahalila nebe jasné modro. Proč má na zem jasné slunce svítit, když tam v hoři lidské žití hasne? – Vítr zavál v temnobarvá roucha,
že jich šumot rozlehl se hromem; mračna pálí bleskem svoji bolest a jich slze zalívají popel. – Bouře, bouře, myšlének mých sestro,
třes, ó třes tou nenasytnou zemí jako tyto vzdorným chvějí tělem. Bouře, bouře, bořte, palte všecko, vždyť jest spása jenom ve skonání.
Cookies on Poetry Cove