Kolem mé světničky
čtvero holých stěn,
jedno jen okno v ní,
jedny dveře jen.
Myšlenky malují
po stěnách obrazy,
oknem ne zastřeným
nebe mi přichází.
Však byť na pět zámků dveře,
přece jimi ke mně deře
mé se neštěstí.
Těžkým kráčí jizbou krokem,
hledí na mne vpadlým okem
plným bolesti.
Rukou mně se stěny
obrazy otírá,
rouchem svým šedivým,
okno mi zastírá.
Jizbu mi slibuje,
jež má více stěn –
okna však není v ni
ani dveří ven.