Kuželky.

Modré nebe, nikde ani mráčku, slunce již již v západě, parno, mlčí píseň ptáčků, list se nechví v zahradě.

Náhle však pod stínem košatých stromů zavzněly rachoty, dunění hromů – jaká to bouře? jaký to hluk? Sousedům kuželky postavil kluk;

kule tu po žlábku drčí, nazpět zas po prkně hrčí. ,Dobrá díra! Málo škody, aspoň nic nám nezkazil. –

Ouvej, štěkla! To jsou hody! – A teď „brandejs“ vyrazil!‘ Válečnou hrajou dnes. Protivné voje na sebe zírají dychtivy boje,

vůdce svůj vzbuzuje, pořádá šik, cinkot zní sklenic a smíchy a ryk. Koule a kuželka chrastí; bitva jak o blaho vlasti.

„Čtyry padly. Blázen dřevo! neví, koho má se bát; ale pozor! tamhle v levo vidím ještě „fanku“ stát.“

Hráči se střídají, první a druhý, dřevaře posílá vůdce v boj tuhý. Marně! Vrh přímý, ni pudl tu vhod, minul tě „fanku“ i devátý hod.

Hněvem se armáda chvěje, ryčně se nepřítel směje. „Jenom do nich, pláteníci! na kuželku jednu pět!

Ostrostřelci, dráteníci, viděl-li to někdy svět?“ V klopotu, supotu, ve potu tváře, házejí, zmatek již na celé čáře –

nastojte, poslední, vůdce jde v boj! „Fanko, ach, fančičko, pevně jen stoj!“ Namířil, hodil a rázem, kácí se kuželka na zem.

Vítězně kol hledí vůdce, svým čest dobyl zase zpět. A kluk staví. Bledne škůdce. Hod a výkřik: „Všech devět!“

Hlavy zas vypnuli zoufalí k výši, sokové stojí tu, sotva že dýší. Rozmach a poslední zaduní vrh, osm on kuželek do písku strh’.

Vesele oči se svítí: ,Do třetí třeba jim jíti!‘ A již čile nastupují nepřátelé k závodu,

mračna z dýmek vystupují ve večerní pohodu. Kabáty svlečeny, rukáv se kasá. „Však my vás!“ Řezník dí: „To bude masa!“

,Jest-li jen nezbude „fanka“ vám zas!‘ „Brachu, psí do nebe nevolá hlas!“ Hodil, a kule se v dáli, po drnu bez cíle valí.

Tak boj dál a dále zuří, ač již soumrak omylný ze snu vábí havěď můří, v letu kolem svítilny.

Klekání doznělo, do noci tmavé, rozléhá vřava se bitky té dravé. Dvanáctkrát zatroubil ponocný kdes, soupeři zápasí dále i dnes.

Vždyť pak to nebolí pány – v kuželky buší jen rány!