Krajánek.

Bouř v roklinách skal. Zde nocí zlou mlýn hledá krajánek nohou mdlou. „Hle, světélko, světlo!“ Napjal sluch: „To klepoty mlýna, to lopatek ruch.“

„Jdu, pane otče, na dílo k vám.“ „„Jsi vítán. Viz mleče, všem semeleš sám. Ni jednoho nepomiň, zlato zisk Tvůj, miň jednoho, prohrál jsi život svůj.““

„Aj, pane otče, podivná řeč! Či myslíte, tak mne lapiti v leč? Buď smrt, neb zlato? – Vlk to vem! Hej, páni mleči, pojďte jen sem!“

To podivní mleči! Zde žebrák, tam pán; však divnější mletí! Znak do koše dán, a meče i pera a srdce i čest: co namlel, ne mouka, to zlato jest.

A mleči kol mlčí, oči jim žhou. Mlýn čertův to, krajánku, hromy to řvou. Hle, z kamenů srší jiskry vždy víc, a fičí a syčí to vichřici vstříc.

Tu baba, babice dere se v před a za sebou vleče děvče co květ. Již plačící rozpouští dělený vlas, jí strhuje věneček zelený v ráz.

„,Ach, ustaňte! šestnáct mi teprvé jar, zda můžete zřít mého květu zmar? Já kvetla jsem hochu, jenž měl by mne rád, teď pro zisk a pro zlato vínek mám dát? ‘“ –

„Však nedáš! já krajánek chráním Ti jej. Sem, děvče! Ďas mlynář své zlato si měj! Též já jím pohrdám – více Tvá čest, a lásku-li dáš mi, kdo bohatší jest?“ –

„„Jen zvolna, zvolna, chasníku můj! V koš s vínkem! sic propad’ život mi Tvůj!“ – „Já domlel!“ – „„Nuž zahyň!““ – „,Mne zanech a žij!‘“ – „Hroz, ďáble, pros, dívko, já neskloním šíj!“

Blesk. – Zmizeli mleči, zmizel mlýn. – Kol ticho. Zří měsíc v hor pustý klín, a s děvčetem zoufalým jeho zář tam krajánka líbá v mrtvou tvář.