Kostlivec.

Hrozné to ticho, ten hrobový klid, mrtvých to světlo, ten měsíčný svit spočívá na křížů roji. V středu chrám bělá se. Příšerno zřít,

u dveří kostlivec stojí. Po blíže na hrobku květ sype loh. Desetkrát v dáli kdes zahoukl roh. Kdo to sem po hrobech pílí?

Ztracenou milou zda hledá tu hoch, pro hocha milá-li kvílí? Blíže a blíže teď v měsíčný jas bělá se roucho a černá se vlas,

teď se zas ve stínu ztrácí. Co tu ta žena? Proč k zemi se as před děsným kostlivcem kácí? „Odpusť mi nebe i ty mrtvý hřích,

vždyť to jest pro blaho sirotků mých, bída i hlad v naší chatě. V hrad-li tě přinesu na plecech svých, váhu tvou pán mi dá v zlatě.“

V modlitbě poklekla na čerstvý rov, slzami rosí to manželův krov, znamená třemi se kříži. Na plec pak kostlivce beře, svůj lov,

ku hradu pospíchá s tíží. V hodovní síni tam veselo dnes, poháry zvučí a písně a ples. Náhle vše strnulé stojí.

Žena tu s kostlivcem, ve tváři děs: „Pane, již mzdu mi dej moji.“ „Smělá jsi, ženo,“ dí ten, „ale zpět, dones jej z rozkoše na místo běd,

dvojitou mzdu budeš míti.“ „Ještě i to! Nuže bůh sám mne veď!“ A již se v noc zase řítí. K hřbitovu dopadá blíže a blíž,

břímě své nese vždy tíže a tíž, hodina duchů již bije. Děsivě klapají hnáty a v kříž kladou se ženě kol šíje.

Ku chrámu vleče se zbytkem svých sil, konečně dosažen trpký ten cíl, na místo kostlivce staví. Běda! on pevně jí zachycen v týl,

hrobovým hlasem k ní praví: „Život tvůj propad’, leč prosbou že svou smíříš mi v hrobce té milenku mou, vraždou jíž lásku jsem splatil.

Hynoucí stížila kletbou mne zlou: ku hrobu práva bych ztratil. Záhy jsem zemřel. Však tělo mé zem posvátná vyvrhla k zděšení všem,

kostlivec po věk tu stojím. Hrobka se otvírá. Spěš, a pak sem vrať se – ač zprávy se bojím.“ Ku hrobce žena se potácí, jde.

Při lampy svitu zří ve rakvi zde seděti nevěstu bledou. Vdova chce prosit. Však slova-li kde, k srdci jež mrtvému vedou?

„Při lásce, kterou kdys plála ti hruď, muka, jež snesl již pro tebe, suď, pomni, že věky se rmoutí. Odpusť mu vinu a smířena buď.“ –

Hlavou však mrtvá jen kroutí. Smutná se k kostlivci navrací zas. „Ještě se pokus, však spěš, prchá čas.“ Žena již před dívkou padá.

„Pro žití mé, jež má zhynout, jej spas!“ Marně i teď mrtvou žádá. Po třetí kostlivec v hrobku ji slal. „Mrtvých ni živých tě nepohnul žal,

posledně nyní tě prosím. Milost dej, kletbu svou s vinníka sval pro plod, jejž pod srdcem nosím!“ – Mrtvou líc zruměnil radostný nach.

„Odpouštím!“ – zavznělo z rakve a v prach rozpadla mrtvola. Ženu jal strach. Prchajíc kostlivce hledá. Pusté však místo, kde kletý stál vrah,

z kostí jen zbytků se nad chrámu práh bělostný holoubek zvedá.