Klášter svatojanský.

To klášter svatojanský! – Tam dávno prázdný kůr; To klášter svatojanský! – Tam travou zarost dvůr. Tam není mnicha v celi v modlitbě před křížem, tam není mnicha v poli, by kyprou oral zem.

To vše před lety bylo, teď jiný příšel čas; mnich za dne spí a v noci jej bujný čeká kvas. Co jim jsou staré řády, co stará víra jim? Jen to, co mám, je pravda, a pravda jen, co zřím.

V tom velkém refektáři noc rozložila se, číš vyschla, mnichů chasa již utajila se. Jen věčná lampa kmítá, a Kristus v svitu mdlém bol jeví v mrtvé tváři a bolest v oku svém.

Tu za obrazem obraz kol síně rozvěšen, tu opat za opatem, co měl jich klášter ten. A ti jsou všichni mrtví, jen jeden živý tu hle, po kamenné půdě jde v temném hábitu.

A ruka nese kahán, tmou síně bloudí hled, zvuk kroků zvučí klenbou, až tichne naposled. Kol překocené stoly a mnohá leží číš, mdlou hlavu kloní opat zře na to v bolu níž.

On stár a sláb a bujná ta mysl mnichů jest, on vidí hříchy jejich, však nezná pro ně trest. Tak přísně k němu hledí ti druzí se stěny, a zvenčí vítr zvučí, jak žalmů ozvěny.

I rozlítne se okno a kahán shasíná, jen tam plá lampa dále, kde kříž se rozpíná. A dvanáctá zní s věže a pod kříž klesá mnich, pnou k modlitbě se ruce a úděs ve tvářích.

„Ó, pane, promiň viny, ó, pane, milost dej.“ A v nově počal vichr svůj divý síní rej. Tu za obrazem obraz kol stěn je zavěšen, tu opat za opatem, co měl jich klášter ten.

A ti jsou všickni živí, jen jeden umírá, v prach přede Kristem klesnuv již očí zavírá. Tu za obrazem obraz u bránu rozstoupen, tu za opatem opat ze bran těch stoupá ven.

To tichý, smutný průvod, jej první opat ved, až před posledním stanul a naň až upřel hled. I povznes berlu svoji a dotekl se jej. „Ó, povstaň, Jene, povstaň a nás se nelekej.

Je dobré srdce tvoje, jen slabost tvá tvůj hřích, ty prosit jen jsi uměl a neznal kárat jich. Teď Bůh je bude trestat, když člověk netrestal, teď Bůh jim vezme v hněvu, co v milosti jim dal.

Jen jednou ještě, Jene, dnes volej konvent sem, a co jsi zřel a viděl, to věrně zvěstuj všem. A rci, že ku pokání jen krátký dán jim čas, byls posledním tu pánem, tvůj neslyšán-li hlas.

A Jan se zdvihá z prachu a k zvonu vleče se, a přízrak mizí kolem, kdy zvuk se roznese. I nesl tón se dále, od celi k celi spěl, už refektář pln mnichů, kdy ještě nedozněl.

„Co žádáš od nás, otče, rci, v noční chvíli té?“ – „„Ó, kajte se již, bratří, ó, želte viny své. Ó, slyšte, bratří, slyšte, již smejte ten svůj hřích.““ A opětován klenbou mu odpovídá smích.

A smíchem sotva slyšán hlas jeho slabý zněl. Co slyšel on jim věstí a zvěstuje, co zřel. „Ó, bláhový ty starče, nás neleká tvůj sen, ó, bláhový, cos viděl, to snů byl přízrak jen.

Sem víno! – číše vzhůru! – requiem opatům!“ – Tu vítr zaburácí, tu zachvěje se dům. „A nechte vítr bouřit, jen víno ve pohár!“ – Tu záře lampy věčné již v mocný vzrůstá žár.

„A nechte lampu pláti; hle, jak se pění číš.“ Tu plameny se šíří a rostou výš a výš. I blednou tváře mnichů, smích na rtech umírá, již kolem žár a plamen a kryt se rozvírá.

Jim z rukou klesá pohár. „Ó, běda, běda nám!“ vše v divém chvatu prchá, jen opat dlí tu sám. I praská trám již v krovu a k nebi stoupá dým, a v žárech hyne klášter i se opatem svým.

To klášter svatojanský! Teď rumy opnul vřes, teď síním klenbou nebe a horou ptactva ples.