IV.

Bouře nad městem. Vše v dům se skrývá, v řeky změnily se ulice. Děti pláčou v temnu světnice, ku bledé se matce tulíce,

nad růžencem bába hlavou kývá, na stole pak hoří hromnice. V šeru kostela jen věčná lampa plane, zbožné ženy plní lavice,

mnohý vzdech zní, mnohá slza kane, modlitba z rtů bledých k výši vane. Ticho tu, jen z venku bouře hučí, vysoká že okna chrámu zvučí.

Před obrazem matky boží klečí důchodňová, úděs ve tváři, zarosených zraků k oltáři prosby vznáší tichou bolu řečí.

„Mrtev syn snad, manžel v kruté seči. Matko boží, buď mi záštitou! Srdce tvoje, které sedmi meči prokláno kdys, ono přelitou

bolest moji nejlíp chápat může. Vrať mi syna! Zachraň mého muže!“ Tak se modlí matka. Doma dcera plačíc v koutek sobě usedla.

Úzkost zjevuje tvář ubledlá, a jak na dnu jarním chmura šerá, na duši jí temnost spočívá. Jak ta bouře zkázu přivedla

mžikem všemu, co tak mile kvetlo, tak i ona nyní zahledla, neštěstí jak litou bouří smetlo, v chvíli krátké, dechem jediným,

v propasť vše, co srdcem dětinným, myslí něžnou sobě zbudovala. Zachváceno vše, co milovala. Bratr drahý vrahů obětí,

otce pomsta v kruté boje hnala, milenec pak její v zajetí. Jak by duše sobě nezoufala? Jedním dnem jí ztraceno tak mnoho,

ztroskotáno její štěstí všecko. Jak to snese nebohé to děcko! Kéž by mohla spasit aspoň toho, jenž jí dražší vlastní nad žití,

než-li hněv se lidu rozlítí a – zda šetří divá vášeň koho? – oloupí ji o to nejdražší, o ten sen, jenž ze všech nejkrasší,

o tu první její lásku mladou. Již to vidí, naň jak ruce kladou, jak jej vlekou hrozné ku smrti. S ním pak zemře, ať ji rozdrtí

spolu s drahým. Taký skon jí vnadou. Co tak Lidunka svou dětskou duši smýšlenými děsí hrůzami, drahý její těmiž stěnami

uzavřen jest s ní. Ó, jak se kruší, že tak pevny jsou ty stěny milé, dvéře uzavřeny potměšile. Před nimi krok stráže naděj ruší,

z vězení že moh’ by vyváznouti. Ba i okno dobře střeženo. Marně touží, by směl ovinouti kolem svojí dívky rameno.

A zas myslí hrozná chvěje zpráva: „Bratr odňat byl jí otcem tvým, otec její s tvým se v zápas dává. – Lásku-li tam ještě hledat smím,

záští kde se povinností stává? Nenávidět srdce to? Zda může v bodláčí se proměniti růže, v hadí sykot píseň slavíčí.

Naši lásku oheň nezničí, neštěstí nás jenom spojí úže. Věrná láska věčně nezhasíná.“ Tak dí víra šťastné mládeže.

Myšlenkám hoch pouští otěže, a už bolest v srdci pousíná. Na chvíli se srdce rozpomíná, kdy ji pojal zlatý lásky sen.

V Dobrošíně o velikonoci podlehl těch očí sladkých moci. Důchodňovic Lidunku tu zříti a jí vzdát se, okamžik to jen.

Chvílí tou mu jara přišel den, vonným květem prokvetlo mu žití. Nač však dále děj zde přísti ten. Co svět světem se to opakuje,

dokud bude lidské srdce bíti. Slova mdlá jsou tomu, kdo to cítí, nudná tomu, který nemiluje. Tedy zkrátka. Srdce ta se shodla,

on žít pro ni, ona proň zas hodlá. Svatou stvrzeno to přísahou. Ovšem tajna jejich láska světu. V slzách loučili se. On jí přislibuje,

že než leto vzplane nad Prahou, než-li růže rozvije se v květu, zas ji uzří, dívku předrahou že v svou náruč sevře v blahém vznětu.

Jaký život v Praze tehdá byl! Omládla zas matička ta šedá, zrůměnila zase tvář se bledá, padl závoj smutku, jenž ji kryl.

Týmě skleslé hrdě se zas zvedá, jarní příval stopu robství smyl, volný lid již spoutati se nedá. A ta mládež jiskrného zraku

v slunce zřela vystoupivší z mraku, bujným ruchem každá žilka hrála, nadšením jich smělá mysl plála, teď se teprv zem jim krásnou zdála.

Karel – tak se jmenuje náš rek, vzduch ten jarý plnými pil doušky. Řinkot zbraní, mnohé bouře jek, jásot lidu, prostý každé roušky,

opojil mu srdce jako všem. Ale láska ku Lidunce v něm vítězně přec vyšla z těžké zkoušky. Letnice se blíží. Dusno v městě,

jako před bouří. On nezří však blížiti se zkázonosný mrak, záminku jen hledá ku cestě, by moh’ v náruč spěti nevěstě.

Tu jej rozkaz otcův volá v čas, stejně zní jak srdce jeho hlas. Poslušně, jak sluší na syna, parou již, než prošla hodina,

v rodné pláně letí ku východu; srdce doma, vlak kdy ještě v Brodu. Konečně své dosáh’ stanice. Lehký kočár čeká panice,

a již povoz v závod s větrem pílí, nesa Karla k jeho touhy cíli. Dobrošínská věž již nad posledním vrškem lesklou bání vykukuje,

týmě jeho kolo dostupuje. Karel vzhled’, a město leží před ním. Však ten pohled dnes ho nezdržuje. Ne, že byl by oku příliš všedním –

pro vše lásku má, co krásným sluje – a ten koutek vlasti z těch jest jedním, jehož půvab duši uchvacuje. Daleko až k modrým horám středním,

žírné pláně mořem oko pluje, s měst se k hradům, k vískám s těch se snuje, s luhů k lesů pozůstatkům sledním. V olší stínu potoky se vinou,

bílý mlýnec u nich tu a tam. V slunci třpytí se, co drahokam, mnohý rybník. Vážně nad hladinou lip a dubů koruny se pnou.

V daleku pak silou mladistvou stříbrošedé vlny Labe plynou. Nejblíž ale, jak by rozházené Dobrošína domky v zelení,

zeď se bělá, střecha růmění, neb i šedá. Kříži posázené mrtvých tam, hle, pole nad řekou, a jak vryty v skálu pravěkou,

ční tu zbytky tvrze rozbořené. Po zvětralých hradbách města pne se poklidně teď réva s břečťanem. Bašta vzdorná nyní altánem,

a co druhdy bylo parkánem, rámce nyní soukeníků nese. V popředí pak zeje stará brána, bez mostu a bez vrat, moci stín,

jak to město, jemuž strážcem dána. Do ní marně cizinců kdys klín silou vrážel, ona vzdorovala, občanů zde síla horovala,

proudem tekla rekovná tu krev. S časem nyní v shodě její zjev: Nám se jenom spousta dochovala. Klesly mosty, vypáčena vrata,

cizotě nic cestu nebrání, v plen jim dána půda naše svatá, měšťan pak jim v jho se uklání. Ó, kéž se ty staré doby vrátí,

dřív než dravec svoji oběť schvátí! Do té brány teď náš pocestný, s vozu sstoupiv, vkročil plný blaha, netuše že osud bolestný

již již drsnou rukou po něm sahá. Pak byl jat. A v srdci pálí rána, láska jeho na vždy pochována. Bez naděje klesl v sedadlo.

Ani bouře děsné divadlo není s to jej vyrušiti z snění. Vrchole teď dostoupilo hřmění. Přírody ta vřava stohlasá

do základů domem otřásá, každý zvuk v tom rachocení zmírá. Karel, zabrán v těžké myšlenky nezří, že se za ním otevírá

dvířka, v stěně tajně ukrytá. Postavu on nezří milenky, bledá jež tam na prahu se chvěje. Náhle blesku pronikavá záře

osvítila jizby zášeří. Výkřik dívky zavzněl od dveří. Karel vzhled’ a zřel, a bez dlení v náruč si dvé šťastných lidí spěje,

mžikem ráj se stane ze žaláře. Na vše zapomněli blažení. Ale rychle žal se v radost mísí, její bol i jeho bolest křísí.

Již ji zří, tu propast zející, kterou na vždy loučeni být mají. Krutá hra, již tajné moci hrají o ty obětě se chvějící.

Jejich štěstí celé sluje sázka. Jedno však, jak kostky dopadají, vítězem přec zůstane vždy láska. V bouři jeku slibují si oba,

že je nerozvede žádná zloba, na věky že svými zůstanou. „Však již prchni! Dél zde nesmíš dlíti.“ Nutí ona. „O tvoje jde žití,

zuřivci-li zde tě zastanou.“ „Jít už mám? A Ty tak sama velíš! Na věky snad od sebe mne dělíš, a mně žaly jenom zůstanou.

Však ty žádáš, a já jíti musím, ne však z bázně o ten život svůj. Jdu již, kam mne volá úkol můj, naši lásku zachrániti zkusím.

Nevěřím v ty černé osudy, co nás tísní, jsou jen přeludy.“ Jaké těžké je to rozloučení, naděje když na shledání není,

když se loučíme snad na věky! – Chodbami jej skrytě dívka vede, a on líbá tváře její bledé, ústa němá, chladnou ruku zas.

„S Bohem!“ šeptá ještě jeho hlas, a pak od ní násilně se trhá, v náruč bouře zuřící se vrhá. – S Martinem se statný Březina

necestou a nocí k městu plouží. Myšlenkou, že velké věci slouží, napájen a sycen hrdina; ti dva po slávě však málo touží,

žíznivé a hladové je souží myšlénka, že tak se cesta dlouží, ku městu že ještě hodina. Vykračujou sobě ostrým krokem.

Březina však bázně plachým okem za každým zří keřem nepřítele, a jen pátrá, kudy rychlým skokem spasil by ten bídný život v těle.

Na hlas ale dokládá se směle, Zlejčínským že zítra posvítí, sám by všecky mohl potříti, deset mužů vždycky jednou ranou.

Martin usmívá se tomu stranou, mlčí však, druh dále hovoří. V chvíli té se ze tmy vynoří z nenadání temná postava.

Martin strhnul svoji pušku k líci. „Kdo jsi?“ zvolal, „stůj! anebo střelím.“ V tom se luny jasná záplava rozprostřela nad krajinou spící,

ozařujíc vše svým leskem skvělým. Na Martina obličej zří známý. „Jak že? Snad mne noci přízrak mámí? Ne, to vskutku vrchního je syn!

Mladý pane, jako na pokyn, zvolili jsme stejnou sobě cestu, s rozdílem, že z města Vy, já k městu. Srovnejmež tu malou neshodu,

se mnou již se mějte k pochodu.“ „Poznávám Tě,“ zvolal Karel, „mistře, život můj jenž chránil jsi tak bystře, a teď bysi snad jej zhubit chtěl?

Bezbranný jsem. Nuže střel jen, střel! jak se sluší lidu na obhájce. Zda i Ty té hloupé věříš bájce, pro hrst třešní na zelené sněti

otec můj že povraždil vám děti? Pravdou hodlám uhasiti žár, který vzplanul pro pověsti lživé, a než rozlítí se boje divé,

zoufajícím přivést děti živé. Vím to jistě, vše se musí zdařit. A to dílo bysi ty chtěl zmařit?“ Martin slyší, sluchu nevěří.

Ptáčka, myslí zprv, znám po peří. Čím však dále Karel řeč svou přede, ševci jasní ve hlavě se šedé. Posléze se v čelo udeří:

„Martine, aj, kde jsi rozum nechal: A já blázen starý s nimi jechal, vždyť to jasné jako bílý den, že to směšný blud nás šálí jen.

Dobře děl jste, mladý panáčku! báchorce jsme věřili jak děti. Já sic chtěl dřív pravdu vyzvěděti, než krev bujná našich vojáčků

nechtěla nic dáti na má slova. Bohu díky, ještě dosti času, odvrátiti slepé od zápasu. Do Zlejčína spěchejme již oba

pravdu hledat. A než noční doba mine, bude bohdá po vojně. Březino, Ty sám teď pokojně –“ V prázdný vzduch však Martinův zní hlas.

Březina tu nepromařil čas, aby s nepřítelem zápolil, lepší stránku sobě vyvolil. Do zaječích vzal, a s chvalnou pílí

k Dobrošínu kvapí, k cesty cíli. – Na Zlejčínské straně ve mlýně nemelou, a přece je tam živo, panský lid se tlačí do síně,

hovor všude, proudem teče pivo. V šalandě však v kruhu vyvolených mušketýr se statný usadil, by si mokem džbánů naplněných

bdění noční s druhy osladil. „Jářku!“ děl, a kníry pohladil, „nejlepší přec život vojanský, já to zkusil, pravím, sláva vojně!

Tam se hýří v pravdě zemansky, tam jest všeho, peněz, piva hojně. Dragounské když nosíval jsem boty, což jsem řinčel lesklou ostruhou,

holku měl jsem jednu za druhou, miloval jsem jako do roboty. Teď jsem mušketýrem. Fi té psoty! starou ženu, hejno dětí mám,

naříkaje hořce na trampoty na staré si časy vzpomínám. Dnes však vede se mi podle chuti. Jak bych znovu byl se narodil,

co mne soužilo, jsem odhodil, ku radosti všecko jen mne nutí. Pijte, hoši! Zítra bitva bude, posledně snad pije mnohý z vás,

proto dávej, dokud můžeš, sude, vyprázdni se, za to naplň nás.“ „Robota ať žije s karabáči!“ zvolal šafář, „ať se vrátí zas

onen zlatý, přeradostný čas, Vaše hůl kdy vládla nad chlupáči.“ „Aby skrot’, buď sedlák odřen z kůže, oči ať jen zůstanou mu k pláči,“

poklasný řek’. „Zda se trpět může, aby déle hrál si na pána?“ „Počkejte jen, hoši, do rána,“ volá mušketýr. „Dřív měšťákovi

důvěrně má puška něco poví, až pak bude bitva vyhrána, ukážeme také sedlákovi, že se jeho nebojíme,

jak té konstituci rozumíme. A teď pijme, pijme, moji zlatí, až se budou hory zelenati. Pijme!“ V tom se dvéře rozletěly,

Martin Rozum stojí na prahu. Užasnutím všichni oněměli. Krátká však jen chvíle průtahu, divoce vše na smělce se řítí.

Ten však málo strachu z toho cítí, s klidným na ně hledí úsměvem. „Zřím, že vítáte mne se hněvem, a přec nesu veselou vám zprávu.

Poslem jsem a po vojenském právu nesmí zkřiven být mi ani vlas. Kde jest vrchní? Doveďte mne k němu, nemařte tu drahocenný čas,

zprávu svoji sdělím jenom jemu.“ A již mušketýr jej vzhůru vede k pánu svému. Vrchní, tváře bledé,

v mlynářově sedí ložnici, naslouchaje vlně šumící – pusto, smutno v jeho hlavě šedé. Vyskočil, jak uzřel Martina,

do temna mu hněvem líce rudne, ret se chvěje, pěst se zatíná, divoce se koulí oko bludné. „Drzý posle bídných měšťákův,

zda-li myslíš, že Tě právo chrání? Nelekám se jejich bodáků, Tebe ztrestat nic mi nezabrání.“ „V míru k Vám, ó pane, přicházím,

poselství své nesa, bez zbraně, to jen samo zde mi k ochraně, s ním jsem rád se vydal nesnázím. Dobrošín chce mír, a mír vám nesu,

zda jej chcete, o to jen se třesu.“ „Mír!? – Zda chci mu?“ vrchní vykřiknul. „Dobrošínští mír mi chtěji dáti? A kdo bouři tuto podniknul,

která bohdá v zkázu že je schvátí? –“ „Chceme míru,“ Martin opáčí, „boj-li život vrátí do obětí, nad nimiž lká město ve pláči,

kdo nám vrátí zavražděné děti? Tam jen čelí moje poslání, by nám vrazi byli vydáni.“ „Děti? Vrazi? Vydat vám je mám?“

Volá vrchní. „Aj, což všecko šílí? Pro smrt jejich Dobrošín že kvílí? Kdo že lží tou vzbouřil mysl vám? Křivdou stížen jsem tu jenom sám.

Děti vaše žijou, syn můj milý ve vašem však úpí zajetí. Zpět mi dejte syna za děti, a již mír se vrátí v této chvíli.“

„Děti žijou? Vy je vydat chcete?“ plesá Martin. „Nuže se mnou spějte bez odkladu nazpět do Zlejčína, za děti tam navrátím Vám syna.“