Bohu díky! Konec mše se blíží,
chvíle jen a vyhráno už jest,
každý cítí s prsou klesat tíži,
kněz an pěje: „Ite, missa est.“
Však co to? vždyť nyní na ručest
intrada má zahlaholit sviží,
ale mlčí. – V pozadí všech oči
se zvědavou úzkostí se točí.
Švec tam cosi kolem bubnů hledá,
maličkost jen, svoje paličky;
kam je skryl ten šotek neposeda?
Však jen mžik to tísně maličký, –
boty s nohou strh’ si švec, je zvedá
a již chutě jejich špalíčky
v bubny bije, zuřivě v ně tříská,
v rachot jejich ryčně trouba vříská.
Poslední tak nesnáz přemožena.
Po mši jest. A mokrý jako myš,
s měchů leza, mlynář těžce stená.
Vše se hrne ven, kde hučí, slyš,
zvony, zvoucí tam, kde chystá žena
nedočkavým k plné míse číš;
při těch srdce poskočí si, vzplesá.
Prázdna kruchta, ticho na ni klesá.
Útlé housle, břich též basy tlustý
s lesklou trubkou klidně v koutě sní;
jaké však to šepty, jaké šusty,
jaký smích tu stříbra zvukem zní?
Smíchem andílků to kůr se pustý
rozléhá v té době polední:
Bravo hudci! Poháry ať znějí!
Radostí z vás andělé se smějí.