III.

Starý vrchní ve Zlejčínském zámku straší jako minulosti duch, panství jeho zhouby jeví známku, umíráček již mu cinká v sluch.

Kde ty časy, ve voze kdy krytém středem klonících se davů nes’, všemohoucí, záře blahobytem! Sedlák sotva čepicí hne dnes,

když svou vrchnost potká v širém poli. Nevděk ten až v hloubi duše bolí. Mušketýrův buben robotníky marně volá panské do práce,

jeho hůl jim nerozdává díky, vrátnice má smutné vakace. I s tou bulkou důmyslnou amen! Justiciár, správce nechce hrát,

když tu starou slávu sžírá plamen, v rumy klesá právomoc i stát. A což lesní, vládce myslivosti! Na toho to trhlo nejvíce,

každý chlap svou puškou do libosti do panského pálí zajíce. Svět se boří! Bude-li se dále bez trestu ten provozovat lup,

bažant, ba i srnčí dá nám vale, nezbude nám ze zvěře ni chlup. Tak vše rázem na rub obráceno. Poddaný se pánem cítí teď,

horečkou vše zdá se uchváceno, po věky co stálo, pokáceno, brzo poslední též padne zeď. „Hotovi až budou se zvěří,

potom asi na nás dojde řada, se stromů než svadlé listí spadá, hodinka nám smrti udeří. Ta tam žití celého je snaha,

statky moje padnou v ruce vraha, a k těm vrahům můj snad patří syn. Na srdce mi až ta zhouba sahá. Vídeň šílí, vzpouru hlásá Praha,

venkov čeká jenom na pokyn. Však když konec býti má již s námi, slavný aspoň musí být náš zhyn. Požár stráviž hradu toho trámy,

zdi se řiťte, v rumech ještě s vámi zápoliti chceme o svůj týn! Do té doby však jsem tady pánem, a jak dosud vládnouti chci dál,

běda tomu, kdo by se mnou hrál! Dosud mocným cítím se co král, těžce mstít chci vzpouru na poddaném. Na uzdě chci držeti vás hrůzou!

Ať se jiní přátelí s tou lůzou, já chci stát až k smrti, kde jsem stál. Nenávídím svobodu tu novou do nejhlubší duše hlubiny,

kéž bych mohl rukou ocelovou vyrvati ji z naší otčiny! – Starče bláhový! Co můž’ tvá vůle? Vždyť to bejlí ani syna svého

ze srdce jsi nemoh’ vymýtit, a to srdce – tvého srdce půle! Poslušen-li rozkazu as mého? Kdyby moh’ mou tíseň pocítit,

nedlel by a ke mně z Prahy spěl. Nechať lid mé srdce rovná žule, pro syna tam lásku vždy jsem měl, pro něho jsem úzkostí se chvěl;

kéž jej spasím, syna jediného!“ Do lenošky tělo zapadává, s tváře zmizel tvrdý, přísný rys. Ticho vše, let mušky slyšel bys.

Venku jasno, zde pak jizba tmavá, záslonou se sotva slunce svit dere; jak v to staré srdce cit, kolem něhož vášní stydla láva.

Náhle hluk v to ticho zaleh’ zdola. Rychlé kroky znějí v předsíni, klepot starce z myšlenek již volá, a než z nich se vybral jenom s pola,

divný host se dere v svatyni. Rudá tvář a nad ní lebka holá, sem a tam jen osamělý vlas, žhoucí nos a žhoucí očí kola.

Pod nosem knír hustý, divoký pysky odulé v svém stínu skrývá. Chlap jak hora, drsný, vysoký. Kabát modrý jako nebe jas,

s řemenu se stará šavle kývá, lískovku pak svírá v mocné pěsti. Muž ten povznes’ chraplavý svůj hlas: „Jasný pane, už ty ptáčky máme.

Dobrošínským nyní důkaz dáme, co je úřad, co jsou rozkazy, že jim zajde česat naše třešně. Kdybych mohl, soudil bych to spěšně.

Nač pak máme doma provazy?“ „Mušketýre! Kdo mu dovolil promluviti, než-li jsem se zeptal?“ zvolal vrchní. Dráb již nezašeptal,

zajatým ač rád by přisolil. „Sem je přivést!“ – Mušketýr už letí, v okamžení v jizbě stojí děti. Vrchní na ně udivený vzhledl.

„Celý sbor těch kluků v panský sad,“ hajný žaluje, „zbraň v rukou vpad’. Asi sto jich bylo, a je vedl tento hošík s divnou čepicí.

V okamžení malí díblíci stromy slezli, do třešní se dali. Ten plod boží, sotva ještě zralý, na dobro by byli sezobali,

kdyby nebyl sadař za noci zavolal nás sobě k pomoci. Z ručnic na slepo jen nabitých stříleli jsme v ně jak do vrabčáků,

nebylo tu arci zabitých, ale tucet mladých darebáků se stromů nám v ruce padlo strachem. Druzí rozprchli se v běhu plachém.

Hůře ale bylo s tímto brachem, na jejich jenž vůdce sobě hrál, proti nám on s mečem v ruce stál. My ten žert však ukončili zkrátka,

a zde jsou ta hodná pacholátka.“ „Již i mládež! Hrůzo neslýchaná!“ Zvolal vrchní. „Tak již promíchaná jedem vzpoury společnost je všecka,

zbraně k lupu že se chápou děcka!“ A ti lupiči se strachem chvějí, žalným pláčem sobě ulevují. Jeden vzpřímen jenom nepokorně

na vrchního zrak svůj upřel vzdorně. „Ty’s jich svůdce, chlapče?“ Tento děl, „kroť svou hrdost, jméno své mi sděl.“ A již Václav počal jasným hlasem:

„Důchodního syn jsem z Dobrošína. Provaz váš sic moje ruce spíná, přec však nesmíte mi hnouti vlasem! Ano, já jsem čackou mládež naši

vedl tam, kde pochopové vaši střeží statek otcům vyrvaný. Účtovat teď budem s tyrany, kteří křivdu v právo obrátili.

Vydejte již, co jste uchvátili! Dobrošínu patří – však to víte snad – ne jen onen bídný, panský sad, ale vše, co máte, ves i hrad.

Bezpečně to v starých knihách psáno: Konfiskaci té po Bílé Hoře luh, jejž nyní panský pluh váš oře, nepropad’, jak druhý městský statek.

Nepoctivost, žalný války zmatek, a pak dlouhé porobení hoře spůsobily, nám že nevydáno, neprávem co bylo zadržáno.

Však teď světu odkrejeme klam, a co dědic vrátí syn se tam, odkud lstně jste děda vytlačili. My co předvoj vytrhli jsme jen,

naše slabé síly nestačily. Ale vím to, brzo přijde den, kdy se měšťan druhdy zotročilý o své svaté právo přihlásí.

Ztraceni jste potom bez spásy, odplaty vám chvíle přikvačily. Své jsme brali, my jsme pány tady, v poutech vy by zde jste měli stát:

Tyrane, již vydej nám ty hrady, a my tobě milost chceme dát!“ – Vrchní bledne a zas rudne v tváři, dech se tají mu, hněv z očí září.

Všecko mlčí v němém úžasu. Písař chví se za zeleným stolem. Václav jenom hrdě hledí kolem, vítězem se cítě v zápasu.

Posléz’ vrchní řeči nabyl zas, sípavý se z úst mu vydral hlas. Jediné to slovo bylo jen, jediné, však jasné dosti: „Ven!“

A již každý ze dveří se tlačí, sotva že jim úzký otvor stačí, Václav slavně volá: „Svoboden!“ Však ta radost velká, milý hochu,

podle všeho předčasná je trochu. Z kanceláře nyní jdete sice, ne však domů, nýbrž do vrátnice. Mušketýr pak s hledem upíra

na těžký vás zámek zavírá. Dnes pan vrchní mrzut při obědě. Zamračený v jedno místo hledě hrubě se ni sousta nedotknul,

ani hospodyni nevytknul, polévka že byla přesolena. Darmo jemu hlavu na kolena lichotivě starý Hektor klad’.

Jemu v mysli stále leží sad, třešňová ta válka zatrolená. Marné umění dnes příručího v rozkládání vonné pečeně.

Marně také písař učeně vykládá, co sen se namučí ho, v noci, jenž se na dnešek mu zdál. Nebožtík prý šafář před ním stál,

ukazuje v hrozné sluje černo. Rázem ale ve tmě oheň vzplál, a tré čísel zalesklo se v záři. Roční on by na ně službu vsadil,

tenkráte by neušlo mu terno. Jakýs nepříznivý ďas však shladil s paměti mu cifry, které zřel. Hněv tu, vrchnímu jenž v srdci vřel,

náhle slovy z útroby se řítí: „Mušketýr ať holí ztrestá jej!“ – „Kéž to platno!“ písař dí, „Bůh dej! Ale dříve musíme ho míti.“

„Aj, což se Vám rozum plete v hlavě? S druhými přec zavřen ve šatlavě.“ A pan Franc, jak byl by s oblak spad’, na vrchního vyvaluje oči.

„Naposled ty kluky míní snad.“ A již chytře rozprávku svou točí. „Ano, nejlíp na tu čeleď hůl. Ale, co by v Dobrošíně řekli,

jsme jim teď již jako v očích sůl.“ Vrchní zvolal: „Kdyby světa půl s nimi stálo, mne by nezalekli. Včera v prachu před námi se vlékli,

dnes by hráli zde si na pány? Zámysly jich děti prozradily. Třeba, bychom v čas se ohradili, úlohy sic naše dohrány.“

Zatím mušketýr si na dvoře, jak by věděl, jaký nahoře vyřknul ortel právě jeho pán, lískovkou svou chutě pošvihuje,

vesele se k dílu připravuje, jako by již rozkaz byl mu dán. Počítá si každou ránu v duchu hole svist a křik jej lehtá v uchu.

Přísloví své šeptá si již zde: „Škoda rány, která mimo jde.“ Co tak sluha duší předzvídavou očekává dílo radostné,

starosti se pánu rojí hlavou, duši tísní břímě úzkostné. Dnes má vrátit milý syn se z Prahy. Pro něho již k dráze kočár záhy

s Jiříkem se starým vypravil. Nyní by již mohl doma býti. Před zkázou zde chce jej otec krýti, zde jej z těžkých bludův uzdraví.

„Když však nepřijde, když rozkazu mého vzdornou myslí nechce dbáti? Ne, on nesmí klesnout ve zkázu. On mne poslech’, on se jistě vrátí.

Nad Prahou to visí jako mrak, brzo šlehnou z něho blesky rudé, zpoustu zří už úzkostný můj zrak, a já cítím, krev že téci bude.

Dusno tam a dusno zde mne tíží, jako když se děsná bouře blíží, a ti v Praze v samém plesu, slávě netuší, jak blízká hodina,

jež je zničí soud jak boží právě. K tobě, Pane, prosím za syna, slitování s vetchým starcem měj, vyslyš mne, ó spas, ó zachraň jej.“

A již vrchní okno otevírá, v dáli hledí. Marné namáhání. O kočáru nikde slech ni zvěst. Jaký rozkošný to pohled jest,

před zrakem jenž se mu rozprostírá. Mračně hrad s tou starou věží zírá v smavé údolí. Tam ratolesť olší tmavá v jasno vln se sklání

říčky. K nebi hora lesnatá strmí nad ní. V rozervané stráni poustevna, a před ní dřevo kříže. Chaty bílé, jak je pohádka

ráda hledá, jako hnízda ptačí, na skalinách visí dál i blíže. Nízko z břehu rybářova chýže ve zrcadle prchavém se zračí.

Před ní člunek, v člunku dívčiny podkasané robí cos, kdo ví to. Zpěv a smích tam zvučí dětinný. Výše krčma u cesty. Tam síto

pestrobarvé nad vraty se houpá klidně podle věnce s fábory, jenž zve chodce pod krov hostinný. Odtud silnice již k horám stoupá

podle ohražené obory. Na vršku pak kostelíček s věží vykukuje ze zeleně svěží, útočiště pro ubohý lid.

Nad vším letní odpočívá klid. Vrchní nezří to. On kalné zraky vysílá tam k mezím obzoru, až co žádá, spatřil. Prachu mraky

zprv, však tam již u dvoru povoz letí. Koně ve cvalu kvapí touze ještě pomalu. Hle! již sjíždí tryskem v údolí,

hrčení již v ucho hlaholí. Skryl se. Vyjel. K hradu obrací – prázdný vůz, a syn se nevrací! – Rachotí již ve dvůr kolesa.

Lomoz kroků. – Jiřík v dveřích stojí. „Syn můj?“ – „Ach, on nevrátí se dnes! V Dobrošíně zajat. Ti se strojí proti nám dnes vytrhnouti k boji.

Ztěží prch’ jsem, smutnou zvěsť bych nes’.“ Vrchní bledne. Nazpět poklesá beze vlády do lenošky tělo. Chladný pot mu bílé rosí čelo.

V jeho nitru je tak neveselo, sotva tuší, co by stát se mělo. A již v zámku všecko plno ruchu. Od ucha se rozletěla k uchu

smutná zpráva. Všecko pojal strach, jako by již ve zdech zuřil vrah. Jízdní posli letí na vše strany. Na dvoře pak rychle do obrany

panskou čeleď řadí mušketýr. Zbraň, jíž lesk’ se druhdy bohatýr, v nemotorných rukou dvorní chasy: tak se osud, tak se mění časy!

Z úkrytu svých klidných mysliven záhy lesníci sem spějí četní, každý zvědav, každý udiven, jaká honba strojí se v čas letní.

Tu jest ptaní, tu jest povídání, tu jest vzdechů, tu jest proklínání. Málo jenom času minulo, ze zámku se vojsko vinulo

do údolí žasnoucího klínu, zbraně nesouc proti Dobrošínu. Zatím garda městská mysle teskné po silnici proudem valí se,

v kotouče vše prachu halí se, z něhož v slunci jenom zbraň se leskne. Roste úpal. Žízeň hrdla souží, bez konce se trapná cesta dlouží.

Hodinu již kráčejí tím vedrem. Hle, tam sad jest panský. V stínu štědrém jindy ulehli by na drnu; dnes však zří tam krve poskvrnu,

a nad místem vraždy hrůza krouží. V sad již vnikli, každá tvář je bledá, marně hled však stopy skutku hledá, po mrtvých i vrazích marné pátrání.

Leda tam že podupaná tráva o krutém tom činu důkaz dává, a pak trosky dětské po zbrani. Třeba dále, hříchem dlít zde v stínu,

vzhůru za vrahy již ku Zlejčínu! Okamžik, a vojsko v před se žene, jak ty mraky, které po skalené obloze tam letí nad plání.

Vichr zved’ se, stromy uklání, po cestě prach ve sloupech se zvedá, slunce zakryla již rouška šedá, z hluboka pak duní hřímání.

Víc a více tmí se. Blesky rudé po černu se oblak míhají. Hrůza rozkládá se po kraji, všecko trne – soudný den to bude.

Dobrošínští bouře nedbají, spějíce, kam povinnost jim kyne. Dolem řeky temná vlna plyne, osudný to pro ně Rubikon.

Níž a níže mrak se k zemi chýlí. Ze vsi blízké úzkostlivě zvon proti bouři valící se kvílí. Jako varování zní ten ton,

k děsnému by nespěchali cíli. Na svahu tu protějšího břehu, v hromu vřavě, v hrůzném blesku šlehů, Zlejčínských se zástup ukázal.

Hle, již bratr bratra vraždit pílí! Teď však vztek se živlů rozvázal, s jekem bouře vypukla v tu chvíli. Jak ten člověk, zem i nebe šílí!

Jako z jícnů tisíc šelem dravých řve to, skučí z nitra mračen tmavých. V ohni vše, a vše hned v noci zas. V rachot hromu vichru sviští hlas,

a již nebe otvírá své hráze. Příval šumí. Světla pablesk zhas’, a jen blesky spoustu ozařujou. V proudech vody mizí háj i luh,

mořem vod jest naplněn i vzduch. Na sta potůčků i potoků, k řece spěje v náhlém přítoku, až se kvapem její vlny dujou.

Výš a výše, po kraj naplňujou brzo úzké pro ně koryto. Nedlouho a přes břeh přelito do nížiny rmutné jezero.

Zeleň luhů mizí ve šero, tu a tam jen stromy korunami zvedají se truchle nad vodami. A již praská most i dřevěný,

bezpečně jenž přes řeku se nesl, rázem dřev, vln silou schvácený, ve kypící víry stržen klesl. A tu bouře dostoupila výše.

Nebe vodou jen a ohněm dýše. Hukot vln a větru divý svist, s hromu třeskem v jeden zvuk se mísí, zvuk tak děsný, že i mrtvé křísí,

z hrobových je vyháněje míst. Tu však síla živlů vyčerpána. Zuření, kdy spousta dokonána, náhle slábne. Bouře prchá v dál.

Modro nebes probírá se mraky, světla lesk již oslňuje zraky, ve výši, hle, oblouk duhy vzplál. Každý list nad zkázou slzy roní,

jara dechem svěží vánek voní, za hory se rudé slunce kloní. A kde zatím naši bojovníci? Zlejčínských kam se as poděl tlum?

Kde se v bouři kryli, těžko říci. Kdy však utich’ živlů strašný šum, ze svých skrýší smutně vylézají zbědovaní, přítel, nepřítel.

Sotva jeden druhého že znají, příšerám se vodním podobají, všechněm kape voda ze šosů. Obaleni bahna nánosem,

krčí se a zuby drkotají. Gardu národní tak velitel truchle vidí, neschopnou již k boji, dřív než počal, nepřítel kdy stojí

za vodou tam tváří jemu v tvář. Hasnoucího slunka slední zář jako v posměch zlatí soků zbraně. Ó, jak rád by teď se vrhnul na ně,

a přec musí dlít zde nečinně, řeka vzdmutá bouříc v roklině neúprosně obě vojska dělí. Snad by tak se domů vrátit měli,

bez vrahů a také bez zprávy? Ne. Zde zůstanou, až pozdraví tábor nového dne záblesk skvělý. Pak nechť skončen úkol výpravy.

Večerní již v kraji roste šero, v myslích mužstva ale nevrlost. Svízelů těch mají dost a dost, hlad a žízeň, neodbytný host,

hlásí se a hlasů reptá stero. „V mokru, v zimě, nebem pod šírým, nevlídnou tu noc zde ztrávit máme, strach co městem leží nad sirým,

že snad v boji za ně umíráme? Domů, domů! zítra také den. Před nepřátel mocí neprcháme, zotaviti chcem se u svých jen.

V zvyklém lůžku posílí nás sen, pak zas rádi na pochod se dáme, a své dílo mužně dokonáme.“ Na vzpouru již rozčilení roste.

Varda volá: „Hrozte nebo proste, nezruším já proto rozkaz svůj. Čest kdo má, ten při praporu stůj. A byť všichni šli, já zbudu tady,

jděte jen své ukojiti hlady, zde má čest, zde také stánek můj. Vám však budou Zlejčínští se smáti, vlastní děti, prosty pokory,

Německými křižáky vás zváti, kteří jak jen shlédli Tábory, u Domažlic prchli za hory. Jdi, kdo’s baba. Kdo však čest má v těle,

zůstane. Vímť pomoc pro svízele. Do města nechť rychle posli spějí, los náš tam, i nouzi vyprávějí. Strach tak zmizí těch, kdo jsou vám drazí;

a než krátká doba uplyne, v hojnosti zde bude, co vám schází, nedostatek všechen pomine.“ Hlučný souhlas řeč tu doprovází.

Březina i Martin posly zvoleni, hlavu plnou různých vzkazů, přání. Splní-li vše v snaze účinné, nebudou tu ani do svítání.