II.

Město vzhůru! S věže kvílí zvon, na náměstí hlučný lidu shon. Z domů, z chýžek všecko sem se sbíhá, jako bouř to davem hlaholí,

zaťatá tu pěst se k nebi zdvíhá, s mdlobami tam žena zápolí. Kletby otců, naříkání matek, všude úzkost, zoufání a zmatek.

Od úst k ústům děsná zpráva letí: „Vrchní Zlejčínský vrah našich dětí.“ – „Pro hrsť třešní smrt jim byla dána! Majetek-li velmožného pána

více platí než ta mladá krev?“ „Naděje má na vždy zakopána!“ kvílí žena, smutný bídy zjev. – „Ó, jak těžce byla vychována

radost šedin mých. Jak hochův zpěv srdce naplňoval radostí! A teď veta po všem! V mladosti opustil svou chorou, starou matku.

Posledního bych se sřekla statku, ba své žití dala za oběť za své dítě. Vraťte mi je zpět!“ – Stařec tam zas v němém zadumání

šedou svoji hlavu k prsoum sklání, ret jen šeptá: „Drahé moje klouče! Syna vzali mi a teď též vnouče. Jak to kruto žít a zemřít sám!“

Zbožné ženy s pláčem pílí v chrám, muži zase v skupení se řadí. Řečníci tu vypravujou, radí. Divoká v to zaznívají slova,

zprávu děsnou stíhá zpráva nová, a čím více mysle ohromí, tím víc víry má. Sám vrchní vrahů vůdcem byl. On padlé pro výstrahu

pověsit prý kázal na stromy. Potupu tak přidal ku zločinu. Martin jenom nevěří v tu vinu. Cechu svého, s odpuštěním, švec,

mudrlant, jak všichni od verpánku. Svatou dost mu není žádná věc, by v ní slabou nenalezl stránku, všecko zkouší, o všem pochybuje,

proto také Martin Rozum sluje. Čtenářem on pilným starých knih, a těch množství chová doma v skříni, ve dne v noci pilně badá v nich.

U všech váhu má, co Martin míní. O samotě tráví podletí své, jsa vdovcem, k tomu bez dětí. Myšlenky mu vrásky na čele

hojné vryly, hoře též i čas, mladosti však z oka plane jas. Třeba plný vous i řídký vlas zdobilo již první zimy jíní,

tělo statné jako z ocele. Dnes však Martin hluchým uším káže. Kdo se ještě, zda to pravda, táže, očí sto když na čin hledělo?

Aby těm se věřit nemělo, Martin vším svým vtipem nedokáže. A ne slova jen, již také páže k důkazům se pádným zvedají,

rouhači by napravily hlavu. Ten však moudře ztratil se již v davu, sokové jej marně hledají. Pojednou však tichne divý hluk,

a vše spěje, kde zní bubnu zvuk. Před radnicí rozkročený stojí Brambora, jenž zvukem teletiny proti Bonapartu voj kdys ved’.

Teď zas buben na svá bedra zved’, aby s gardou slavné konal činy. Což mu blaze ve vojenském kroji! Jako svíčka dlouhé tělo stojí.

Rudá tvář, jak Řip nos maličký rubínem z ní září do světa, kníry černé, vlas však prokvětá. V rukou větrem víří paličky

na bubnu, jenž v bečky podobě před ním pne se. Netvor kolosální hřmí, že budí mrtvé ve hrobě. Bramborův to marš jest generální.

A jak zvuky městem burácejí, poplach budí v nejdálnější chýši, běda tomu, kdo si nepospíší. Muži věru času neztrácejí,

po zbrani což každý sahá ruče, onen mlčky, tento zase bruče. Oni běží, ti se potácejí, jiní ostře vykračujou zas,

a než minul krátký jenom čas, ve zbroji tu městská garda stojí, přichystána ke krutému boji. Jaký obraz! Nestačí tu slova.

Ó, že nemám štětce Hogarthova, abych vylíčil vše důstojně. Mužů, zbraně, čeho dřív si všímat! Všecko musí obdivem tu jímat,

toho pak zde věru přehojně. Ovšem, šat že vojanského střihu obránců všech těla nezdobí; armádě, jež utvořena v mihu,

krejčí za den oblek nezrobí. S uniformou tak se tady plete kazajka i kaput šosatý, s čákou přílba z doby dávnoleté,

se šišákem kašket placatý. Stejně pestrý ostatní jest kroj. Podle pantalonů šarivary, ba i poctivice pílí v boj,

módní šat zde zřít i vetché cáry. Rozličná též obuv vojáků. S juchtou kráčí botka lakovaná, lehký střevíc, bota okovaná,

trepky druží se tu k dřeváku. A což teprv ctných těch mužů zbraně! Jaká je to podívaná na ně! Tam hle čahoun, s krátkou karabinou

za pasem má pistol mosaznou. Vedle trpaslík zas s puškou neráznou, hlaveň dlouhá trčí nad hrdinou. Břicháč přes rameno šavli křivou

z tureckých si válek zavěsil, hrbáček tam s vlasů bujnou hřivou halapartnou svět by poděsil. Mlat a cep tu zřít i sudlici,

mezi tím pak lesknou se i kosy, onen na kámen má ručnici, s doutnákem ten zase pušku nosí. Kominík tam černý na křídle,

s poplachem jak vylít ze komína, času neměl ptát se po mýdle. A jak anděl podle pekel syna v umoučněné stál tu kazajce,

v plátěnkách a se zástěrou bílou Vondra pekař, práva obhájce, v rukou tiskna větrovku svou milou. Již i Martin přichází a s ním

kráčí štíhlý krejčík Březina. V slovech největší to hrdina, rovných jemu sotva zplodil Řím. On to byl, jenž bloudě lesem dlouhým

Babinského rotu porazil, ozbrojen jsa deštníkem jen pouhým. Nehodou jen ušla jemu cena za lupiče tyto přislíbená,

osud jemu slávu pokazil. By je svázal, neměl provazů, po dobrém pak nechtěli s ním jíti. I šel sám, a dál je nechal žíti.

Tisíc přísah složil k důkazu. V bojovném tak seřaděni šiku nemohou se dočkat okamžiku, k pochodu až dá se znamení.

Jaké však to smyslů šálení! Či to vskutku Dobrošínské ženy obklopujou pluk, v boj připravený? Každá chvíle množí jejich davy,

a již těsně sevřen statný voj. S ním-li utkati se chtějí v boj? Vřava roste, hlava podle hlavy. „Zpátky!“ – „Stranou!“ – Marný rozkaz, prosby,

marné lichocení, marné hrozby. Ženami již zajat celý sbor. Těžko zeď je proraziti čelem, tíže ale zmoci ženy vzdor,

a ty ženy přišly v pluku celém! Kterak v míru rozluštiti spor? „Jak, ta která syna mileného ztratila dnes, ztratit má též muže?

K němu spíše vinout chce se úže. Výprava ta nových žalů zdroj. Který nemá krbu rodinného, ten ať jenom v půtku nese zbroj,

kdo však ženat, doma zůstat musí, neposlušný naši sílu zkusí.“ Jazyky tak ženy obratnými pokřikují, jedna přes druhou,

důkazy to tvrdí nezvratnými, za pecí že sedět zásluhou. „Aj, to bude, věru, pěkná mela!“ k sousedům se ozval Martin švec.

„Šlakovitá, sousedé, to věc, kam pak se již vaše smělost děla? V městě prchne armáda již celá před ženami. Vždyť to hanba přec!

Na zdrávasech mohu růžence vdovce sčísti zde i mládence; ani tucet nás tu nezbude. Vrahy stíhat, stačíme-li k tomu?

Nejlíp, když pak také půjdem domů. Potom však nám bude neveselo! Schoulení, co zmoklé slepice, nebudem si troufat povznést čelo.

Jaký div? Vždyť tyto ulice, tyto domy naši hanbu zřely. Velitel pak jistě hněv svůj celý na nás pustí hanlivými slovy.

A což až to tetka tetce poví, až se o tom celá země doví, jak se budem stydět velice. Pouštět budou na nás vtipu střely

lidé zlí, a jako tiplice sesypou se na nás páni kluci, nedbajíce úcty ku stáří. Písničky pak o nás zpívat budou

po jarmarcích všude kramáři. A což, až to přijde do novin! Pozdní vnuk se dědů nad ostudou zahanbením ještě bude rdít.

Nebude pak možno hanu smýt ani vašich srdcí krví rudou. Domluvil jsem. Čiňte teď, co chcete, muži jste, tož sami sebe ctěte.“

Zatím ženy, nedbajíce zbraně, útočily dlouhých bez okolků. Utvořen sic čtverhran ku obraně, ten však sláb jest proti tomu spolku.

Každá svého muže již si jala, jak ho drží, nespustí se jej. Váhavého tato přemlouvala, s vzdorným ta se v krutý dává rej.

Zda se vrací doba Vlasty zas? Běh svůj nazpět obrátil-li čas? Kteraký to nevídaný děj! Na vahách už bitva. Ale štěstí

rozhodně se chýlí k straně žen, vítězný to jejich pokřik věstí. Na dobro šik mužů rozražen, po různu již jenom zápolí,

ten svůj chochol hájí, onen zbraně. Naplněno rykem okolí, Bramborův v to buben hlaholí. Před ním Březina se odhodlaně

ženě postavil. Ctná matrona tato v pověsti jest lité saně. Tvář on před její si nehty chráně Ferdinanda, vzývá, patrona,

jen že v zmatku plete si ho s sebou. „Ferdinande, neboj se!“ – tak křičí jarým turem – „Březina je s tebou!“ Kolem zatím ženský vrtoch ničí

nejkrásnější obce armádu, soustřeďujeť se již ku zadu, marně se té haně Martin příčí. Od porážky odvrať se již, hlede!

Každá žena muže domů vede. Mezi tím, co zuří zápas lítý, ve podloubí stinném zákoutí jinoch stojí, zrakům lidu skrytý.

Sám však všecko může shlednouti. Červené z pod čapky vlasy plavé v dlouhé splývají mu kadeři, lehký nádech vousu v tváři smavé,

oko modré, jemuž uvěří ráda dívka, když v něm láska vzplála. Štíhlým údům sluší šaty tmavé, samá šňůra těsný kabátek,

s palašem si bílá ruka hrála. Legionář z Prahy, mladý rek, z kohorty on jarých právníků. Z prvu žert jen hledá v povyku,

když však vidí, kterak žen svých kázni podléhají muži v bledé bázni, tu v něm vzkypí mládí bujná krev, a již jedním skokem jako lev

z úkrytu na lávku vyskočil, mečem kolem hlavy zatočil. A tak volal: „Muži! Zda-li budem ženám snad se dávat v porobu,

zda-li navždy klesla do hrobu stará chrabrost v proudu krve rudém, jímž jsme Bílou horu svlažili? Proto-li jsme dnů těch dožili,

bychom utíkali před ženami? Tak-li zvrhnul duch se Táborů, tam-li až to dospělo již s námi? Tak již zanechejme odporu,

české barvy strhněm s praporů, Němcům za kořist se dejme sami. A však ne! Zda marně tisíc let v Thermopylách svých jsme bojovali,

proti nám když válčil celý svět? Luhy ty, jež Žižku odchovaly, zda-li marně by nám slibovaly nové jaro, nový reků květ!

Stůjte! Zastyďte se! V šik se stavte! Jméno svoje věčné hanby zbavte, že vás ženy v útěk zahnaly!“ A než dořek’, jaká náhlá změna!

Smíšení kol něho muž i žena tísnili se v svorném závodu. Šla jim řeč snad k srdci? S těží as. V hluku divém zanik’ jeho hlas,

proti němu vášeň rozlícena, – vrchňova v něm syna poznali. „Chopte se ho!“ Volá na sta hlasů, na sta ručnic míří po něm hned.

Dříve, než-li k obraně měl času, stržen v lidu zuřivého střed. „Teď ho máme! Ptáček na lep sed’! Ďábel sám ho v naše ruce ved’!

Mor ať na tu bídnou panskou chasu! Oko za oko, a za zub zub, syna za syna! Jej pomsta zhub!“ Městský Marat, v komínů jenž černu

zhavranil si i tu duši svou, křičí ortel: „Jen s ním na lucernu!“ „Na lucernu!“ Ohlasem to zvučí. „Na lucernu!“ Zděšený dav hučí.

„Na lucernu!“ Volá Martin švec. „Sousedé, jen hleďme na konec. Pravíte, že on je synem vraha, zda však naše právo tam až sahá,

nad životem souditi a smrtí! Vidím již, jak mnohý hlavou vrtí. A pak, proč by mřít měl nevinný? Zda čin otců padá na syny?“

„Otec jeho zavraždil nám děti.“ Křičí kominík. „Nač otáleti? Na lucernu!“ – „Hm! toť vysoko.“ Martin dí. „Však rcete, mistře milý,

kterak máme ortel provésti? Naše ulice i náměstí bez luceren jsou až po tu chvíli.“ Martin vyhrál. Kolem vše se směje.

Student sotva chápe, co se děje. Proč tak zuří proti němu lid? Co že ruší města toho klid? jaká bouře v tento úkryt věje? –

Mezi dav tu vstoupil důchodní. A však ne. To vůdce, hrdina. Víte-li, že jde mu o syna, a přec ani žilka jediná

nechvěje se v tváři. Jenom z oka blýská hněv i bolest přehluboká. Za důchodním, ejhle, Palečka! poskakuje sobě Všetečka.

A hned k vůdci vedou zajatého. Úžasem ten volá ubledlý: „Žití-li si nevážíte svého, teď že k nám vás kroky zavedly?

Či snad chcete po krutém tom skutku kochati se ještě v našem smutku?“ „Jaké skutky? Jaké žaly? Rcete! Z Prahy právě domů pospíchám.

Co se děje, nevím, ni co chcete, váš i lidu hněv proč zkoušet mám?“ „Otci vašemu se těžká vina lidem přičítá, že děti nám

povraždit dal svými pochopy. Vězte, já též oplakávám syna.“ „Vražda? Ne, tak žert se netropí. Otec vrahem? Životem já vám

ručím zaň! Vždyť jeho srdce znám. Bože můj! – A vám, že syna – dítě – Zřel jste obět? – Že je mrtev, víte? Nevěřím! – Ó, rcete, že to lež!“

„Kéž by byla,“ Varda dí, „ó kéž! Srdce doufá, dokud pravdu neví, nejbližší však hodina ji zjeví. Na výpravu jdeme. Naše snahy:

zvědět pravdu, polapiti vrahy.“ „S Vámi půjdu.“ „Ne tak, Vy jste jat. Rukojmí jste nám, Vás ve vězení střežit dám, až k svému navrácení

v domě svém. Žel! že tak Vás musím zvát!“ Pokynul, a záhy v středu stráže veden vězeň tam, kam vůdce káže. Zatím z průjezdů i z temných sklepů

vylézá tak mnohý hrdina, odhozených pušek se i cepů chápají. Vždyť strachu příčina minula. Jsouť málomocny ženy

proti pluku, který doplněný před svým vůdcem stojí v pevném šiku. Prapor rozvinut. A v okamžiku buben víří, hlahol ze všech stran,

gardy proud se valí z městských bran.