Silnice ta, třeba k nebi míří, od formanů všech je prokletá; za to nadšen jí, když volně šíří se mu hruď i rozhled, poeta;
za skřivanem, v oblacích jenž víří, po ní on tak volně povzletá, an vůz těžký jako hlemýžď z dola valí v před svá skřípající kola.
Na vrcholu náhle cesta mizí, průkop jen, jímž unikla ti, zříš; projdi jím a v kraj jsi vstoupil cizí. Po levici nad úbočím kříž
k zastávce tě marně nevybízí, neváhej a vystup k němu blíž, unavený sedni k jeho patě, povznes oči, – ráj se směje na tě.
V žárech podzimní již slunce hyne. Stíny z lesů, kam je zahnal den, v údolí se vrací, z řeky siné vstříc jim páry plíží se jak sen
na pažit, a bledý měsíc plyne nad nimi; rej noční zahájen; poslední snad, jejž tu vedou víly, choulíce se chvějně v rubáš bílý.
Ticho zde. Však poslyš! hlahol zvonů zalehl sem. Odkud? Hleď jen jas dokud stačí, bysi postřeh’ v sklonu stráně vížku, z níž se nese hlas;
kostelíček pod ní v domků shonu bílých, jak by ovčák stádo pás’; výše zámek se sedlovým krovem – to as vše, co zve se Chudákovem.
Teď tam zvony slaví. A to není pro lecjakou všední příčinu, ke cti zítřejšího posvícení kouř tam dýmá ze všech komínů.
Nad ten den tu slavnějšího není, každému cos’ nese do klínu: Hosty, hody, hudbu, rejdovačku v hospodě a slavnou posléz pračku.
Ale stařec, jenž teď strmou drahou dostupuje z vísky ke kříži, předtuchu se nezdá sdílet blahou. Zadumán on v šero pohlíží,
otíraje s nepokojnou snahou lysinu; ač supá s potíží, divná slova popěvuje, bruče, při tom k taktu holí ve vzduch tluče.
Kříž tu. Stanul, v dlouhém šose hledá hnědou, hladkou sandavku, svůj ples, ta ni kolem formanovým nedá rozdrtit se, málo takých dnes, –
hbitě k nosu dychtivému zvedá chutný šňupec, a již v luh i les zahouk’ výbuch, – hrom by cítil hanbu. – V odvetu zní z temna: „Pozdrav Pánbu!“
Kantor – on to sám – se vzpjal jak třtina. Příšera, hle! hrká k němu tmou: nožky krátké, břich jak ošatina, dlouhá šíje s hlavou makovkou. –
„Každý dobrý duch chval Hospodina!“ – „Na věky až! že jsem s basou svou konečně přec doškrábal se cíle, horácká sem z Kozákova míle.“
„Fi, to jsem se lek’, tím šerem zmámen, pane bratře! však jen když vás mám s vaší káčou, se srdce spad’ kámen, kdo by muziku byl tvrdil nám?
To vám bude mše! Byť obeznámen, té jste neslech’, duši za to dám. A již pojďte, dejte sem tu basu! chot’ nás čeká k večernímu kvasu.“
Sestupují. Chudákovský cestou vypravuje, kterak sháněl mši, kterak chodil jako za nevěstou od škol k školám po krajině vší,
že však za to Vitáskovu šestou zadělají jen ti nejlepší, z celé co jich sehnat mohl třídně, ba že zpěvačku též získal z Vídně.
Ta že, jak by zavolal ji zrovna, v Lhotě tráví léto u strýce, zazpívá prý vložku od Beethovna, – na ní zakládá si nejvíce. –
K tomu domácích též hrstka skrovná vždycky věrná božské muzice; zítra, bohdá, ukáží, co svedou, vikáři a hostem, již se sjedou.
Však již vstříc jim z blízka světla kynou odevšad zní zpěv a zvuky dud, vůně koláčů se vznáší nad dědinou; dychtivě pan bratr z Kozobud
chřípím lapá ji, a rychlej’ šinou se mu nohy líné doposud, sledujíce tuchyplnou snahu, jež je vede k hostinnému prahu.
Cookies on Poetry Cove