I.

V Dobrošíně, městě starodávném, darmo bysi hledal paláce, není pánů, kteří bez práce tam by žili v lenošení slavném.

Skrovné, těsné domky stačit musí pro štěstí jak bídu života lidem, které, byť ne žebrota, nedostatku přece břímě dusí.

Ano, před dvě stě a více lety předci jejich bohatými sluli, město vládlo šírých panství lány; války však, den Bílé hory kletý

také jim, co měli, odejmuly. Na jich statcích cizinci teď pány, jim pak zbyly ze vší slávy pouze vzpomínky, a žal, a trochu nouze.

V potu tváře jedli chleb svůj denní, středem světa byl jim Dobrošín, džbánek piva po lopotě denní, než-li klesli v sladký spánku klín,

postačil jim k tužeb ukojení. Církev desátek a daň měl stát, sobotáles pak pan učitel, úctu ale slavný magistrát,

hlava města, obce ředitel. A tak jedí, pijí, spí a mrou, svoji bídu českým rájem zvou. Tu ta vesna přišla, dvé kdy roků

k půli scházelo jen století – blaze těm, kdo v jejím objetí cítili se šířit srdce v boku! Kdo to necítili, neuvěří,

kdo to neviděli, nevyměří, nepochopí, kdo to nezkusili, šťastni ale oni, kdo to žili. Svobody jak vesna v české kraje

na perutích zlatých přilétla, ve všech srdcích radost rozkvetla, ba i z chýžek zpěv zní, prapor vlaje. A jak hrom to v Dobrošínské zvyky,

v šosácký udeřilo klid, onen včera ještě krotký lid jak by přes noc změněn v bojovníky. Za to honorace ubohá

zří, že v koncích její úloha. Oni sšedivěli v poctivosti u svých masných hrnců egyptských, na šosáckém žití měli dosti,

každý ruch je naplňoval zlostí, v duši nevnik’ myšlenky jim hřích. Ve vlnách teď hrozné rebelie plovou, jak ten kocour ve vodě,

kajicně v té těžké nehodě brebencujou smutné litanie. Kam se děla panských hospod sláva! Smutně sedí vzácní hosté tam,

sindikus tu stará želí práva, jiní těší se, že vše jen klam. Za to ve formance Bůh až brání, plno řečí, zpěvu, objímání.

Šat i čapky zdobí fábory. Oči jiskří, tisknou se tu ruce, všecko jásá: „Vivat konstituce!“ „Svobody ať vlajou prapory!“

„Teď je konec běd a trampot všech, a čím býval, bude zase Čech.“ V rozpjatou druh druhu náruč letí; svoboda je nalezla jak děti.

Před domem, všech nejbídnějším skorem, před školou to, vlasti naděje nejmladší se valným tísní sborem, sotva že jim stačí dveřeje.

Kde však lejstra, kde jsou slabikáře? Místo nich vše v rukou třímá zbraň, ručnici i palaš. „Bože chraň! Snad že i ti bohaprázdní kluci

chtějí spískat v městě revoluci?“ Takto Marta volá na faráře. Ten však potřás’ hlavou šedivou, udivení hledí jemu z tváře.

Zatím armádou tou hlučivou stečena je školní světnice, v spoustu převráceny lavice. Na rozvalin pestrém neladu

křičí, výská, strká se, ba pere vojsko malé v žalném rozkladu. Nesvornost i toto mlází žere. „Občanové! kroťte mysl vzdornou,

by vás nepřekvapil nepřítel: tak by metlou zmoh’ vás učitel, – světu odoláte myslí svornou.“ Mladíček jim takto tenkým hláskem

z kantorova káže sedadla, s šavlí v ruce, s dýkou za opaskem. V tvářích rdí se růže nesvadlá, na černém pak vlase konfedratka –

k svátku mu ji dobrá dala matka. Důchodního syn to, student z Prahy, syntaxista. Bojovné pln snahy, ve zbraň svolal on ten hlouček čilý.

Za to vůdcem byl jim, a měl díky truhlářů, již pány uličníky puškami a meči vyzbrojili z dřeva dobrého, a papír stříbrný

s hlavní strašně lesk’ se. Hlavy kryly, vlastní píle útvar mistrný, z lepenky jim čáky třírohé. S šafářčiným mlíčnem přemnohé

klouče pod nos vlepilo si kníry. Hrůza jde z nich. Slovům dejte víry. Konečně se utišila vřava. S tváří vážnou armády tu hlava

jakous knížku z kapsy vytahuje. Artikule válečné ta sluje. Buben víří jeho na pokyn, a pak vůdce čte, jak který čin

trestá se – až všichni blednou strachem – vazbou, holí, olovem a prachem. Posléz vztýčen prapor, hastroš ptáků. Žerď, jež z plátna nesla zástavu,

netušila as tu oslavu, když se ještě skvěla na smetáku. Na ten prapor slavně přisaháno, ku věrnosti vojsko zavázáno.

Válečná pak zahájena rada. Tajemství by nezvěděla zrada, rozstaveny obezřetně stráže, vojanský jak pořádek to káže.

„Vojínové!“ počal náčelník, „chceme-li si města získat dík, třeba, bychom vzchopili se k činu, pro slávu a drahou domovinu.

Sladce vojínu jest pro vlast mříti! V latinské tak dí se čitánce, nevím již, které to na stránce, v slova má však třeba víru míti.

Hrdinové! slyšte, oč tu běží. Za městem as na hodinu leží, však jej znáte, velký panský sad; nesčetné tam z loubí rdí se třešně.

Útokem naň udeříme spěšně, výhra jistá, kdo by váhal snad? Hojná kořisť čeká vás i sláva, vždyť jdem hájit svoje stará práva,

co kdys předků bylo, dobýt zas. Ti ty stromy sázeli tam jistě – neb z nich jiné vzrostly na tom místě, nuže vzhůru! reci, již je čas.“

„Sláva třešním!“ V jásot vše se dává, korouhevník praporem svým mává, buben víří, legie již vstává. Před školou teď voj se řadí v šiky,

prapor v čele vlaje vesele, zbraň se třpytí jako z ocele, bubnů, píšťal, brkaček zní ryky. V pochod, hoši! Hurá! zní to z řad,

a již cupot zvučí ulicí, zástěrka kde která, spěchá z vrat spatřit lavinu se valící. Zdržet nemůž’ úsilí ji žádné,

běda sadům, v něž ta spousta padne. Zvědavý se rozběhl již lid, město kleslo zase v zvyklý klid. Stará kašna na náměstí jen

hrčí píseň svou jak v každý den. Tu a tam jen kočka nebo pes na červnovém slunečku se hřeje, zřídka dlažba duní od kročeje,

pusto zde jak v dálné stepi kdes. Hodina tak míjí za hodinou, zvolna slunce k zenithu již spěje, rafijí běh k dvanáctce se nes’.

A již padla: První, druhá, třetí. – S milým zvukem v chvíli jedinou zvonu hlahol s věže v pláně letí. Poledne již hučí dědinou.

Z pusté dílny, z prázdné kanceláře muž se utek’ v dům neb hospodu, spěch i vedro ženám barví tváře, s džbánky dívky letí pro vodu.

Pan Jan Varda, městský důchodní, volně se též ku domovu vrací, horkem zmořený a ranní prací. Měšťanstva on jasnou pochodní.

Zřídka jen se rodí muži tací. Tělo statné vzpřímeno i hlava, oko bystré směle hledí v svět. Orlí nos a tam, kde čela střed,

kolmá vráska přísný vzhled mu dává. Ostříhán vlas šedý do hola, pod nosem však mocné kníry zříti, zdravý kmen to, který odolá,

třeba divá bouře naň se řítí. Dřív než z Vídně dali konstituci, vybírával klidně kontribuci, městské řídil smutné finance.

Ó, jak vzdychal, vida bilance končiti se vždycky deficitem! Po březnu však novým zajat citem, pro svobodu náhle zaplanul,

mládí dech jej zase ovanul, až mu zhnusen věčný cifer zmatek. Ba i na svůj zapomínal statek pro ten mocný nové doby ruch.

On byl první, který kokardou rudo-bílou sebe ozdobil, a že shledán vojanský v něm duch, velení mu dáno nad gardou.

Jak se hodnosti té podrobil, rázem změnil celou bytost svoji, vojínem již od hlavy až k patě, hrdě kráčí v občanském i šatě,

což pak teprv lesklém v stejnokroji! A co myslí, jenom boj a sláva, to co píše, samé rozkazy, to co mluví, povelem se stává,

v tom, co činí, rek se obrazí. Po ničem on netouží tak vřele jako potom, aby nepřítele do vlasti se viděl vtírati.

Pak by vytrh’ v svého pluku čele, svět by trna musel zírati jeho sílu, jeho činy smělé. Jako Žižka kdysi s Tábority,

cizince by potřel na hlavu. Potomkům by nápis v kámen vrytý věčně jeho hlásal oslavu. Co mu věci také plní duši,

došel domů, sotva že to tuší. Ale dcerka ze zahradních dveří otci svému spěchá v ústrety. V bílých tvářích, černé ve kadeři

růže, líbá otce na rety, ručkou něžnou objímá mu šíji, hlasem jasným švitorně jej vítá. Z hlubokých jí očí radost svítá

z pod řas dlouhých, jež je stínem kryjí. Zatleskavši, hbitou nožkou spěchá, zvěstovati příchod matince, v písku stezky sotva stopu nechá.

Šaty, podkasány kratince, za ní vlajou jen, když v křoví mizí letem, jako ptáče veselé. Ó, vy doby mládí přeskvělé,

ráji, z něhož vyhání nás stáří! Jak to jaro z líce dívčí září, chmura mizí otci na čele. Za dcerou jde květnou zahradou,

v jejímž středu révou obtočený domek v zeleň skrývá bílé stěny. Opodál pak z jasmínu a bezu besídka. V stín její nevkradou

ani v poledne se slunce žáry. Temně zní sem hukot vody z jezu. V dálí hory. Svědek dávných svárů, hrad tam rozbořený od vítězů.

V loubí stůl se bělá přistrojený, z mísy na něm kouří polévka; v písku vlhkém s pivem konévka; oběd čeká ženou připravený.

Ta pak muže vlídným úsměvem v plné tváři, polibkem též vítá. Stříbro se jí hladkým vlasem kmitá; tak se s prvním zimy záchvěvem

z rána třpytí bílé jíní v trávě. Z krajek čepec, jak by z cukru právě, pod lalůčkem svázán stužkami, kartounové šaty s pružkami,

prostý oblek, hospodyni k slávě. Za stůl sedli otec, matka, dcera. „Kde však Václav?“ ptá se hospodář. „Nespatřil jsem syna od večera.“

Mráček letí přes matčinu tvář. „„Od rána též já ho nespatřila. Kde as vězí? Lidunko, má milá, zda-li ty nám zprávu můžeš dát?““

„Jak jen vstal,“ dí dcerka, „palaš k boku připjal si, a již jej zřím se hnát ku náměstí v nedočkavém skoku. Brzo po té slyším zpěv a hluk.

Hádejte, co vidím na ulici? Kde jen jaký, všichni uličníci, seřaděni ve válečný pluk, na ramenou pušky s bodáky,

pochodem se ženou ku silnici. A kdo ved’ ty statné jonáky? Nikdo jiný než náš Václav drahý. Šli as cvičit na obec se v zbrani.“

„„Bláznovství to,““ matka dí, „„má z Prahy, kéž by spíš si hleděl studování.““ „Nehaň, ženo, šlechetné ty snahy,“ důchodní se ozval rozmrzen.

„Kdo chce prospět, počít musí záhy, hoch již budiž v zbrani utvrzen.“ „„Ale muži –““ vpadne důchodňová. „Ženo! chápeš, co ta doba nová?

Každý občan svobody je strážce, a kdo v prsou mužné srdce chová, ten se neohlíží po překážce. Já též hotov pro vlast krev svou cedit,

a můj syn má mysl moji dědit. Vy pak ženy, jako Spartánky, samy syny posílejte v seč, tak nám vzejdou slávy červánky,

v nichž jak druhdy náš se zaskví meč.“ „„Jak Bůh dá,““ dí žena s povzdechem. „„Kam kdo chce, tam pomozme jen tomu. Proto přec by v čas moh’ přijít domů,

toulky hochu nejsou s prospěchem.““ Pomlčení nastalo, a ticho příboru jen klidný rušil chřest. Bez řečí tak oběd skončen jest,

teskno všem, že sedí dnes tak ticho. Náhle divný hluk sem zalet’ z venku, cupoty a křik to v divné směsi. „Pánbůh s námi!“ Vardová se děsí,

vidouc spět sem starou služku Lenku uděšenou, ruce lomící, slzy tekou věrné po líci, ústa bledá nejsou mocna slova,

až pak z nich ta zvěst zní Hiobova: „Václav náš, ach – on je zastřelen!“ Ze všech úst zní jeden výkřik jen, v mdlobách matka dceři v náruč padá.

Důchodní, jak těžký snil by sen, ztrnut stojí. Zdá se mu, že den jasný v černou proměnil se noc, a z těch temnot hřímá slovo: „Zrada!“ –

To jej budí. Před sebou zří stát pobočníka svého, Všetečku. Ten kdys místo meče vařečku ve kuchyni panské v ruce třímal.

Když pak musel hrncům vale dát, perníkářem stal se v městečku. Na marcipánovém srdéčku nejpěknější verše uměl psát;

zpěvu dar mu v útlé duši dřímal. Když však vánek volný počal vát, vzchopil se a mocným hlasem hřímal, že se vzbudil starý český lev,

pro vlast statek svůj že dá i krev. Škoda, že v tak nepatrnou schránku duch ten velký zavřen osudem; tací jsme, že v směšném tatrmánku

genia si myslit nebudem. Na kratinkých nožkách trpasličí tílko jako koule spočívá, s hlavy velké zrzavý vlas křičí,

tvář, jak měsíc v úplňku se líčí. Mužík ten se stále ošívá, každá žilka jemu hraje v těle. Ten šat vojanský mu sluší skvěle,

v který s pýchou teď se odívá. V srdci počestný ten mládenec tajnou láskou pro Lidunku plane, v mysli mu již radost její tane,

až to zví, že taký vlastenec ruku svou jí věnuje a sebe k svazku, jemuž bude žehnat nebe. Teď však jiné vzbouřeny v něm city.

Na tyrany pojal hněv jej litý, padnout musí, k spáse otčině – nejprvé však vrchní v Zlejčíně. „Zrada,“ volá Všetečka, „ti vrazi

postříleli – utište se, drazí – hrozná zpráva, hroznější však čin, v panském sadě mládež naši milou, a v jich středu klesl, ach, váš syn!

Vzchopte se již, obrňte se silou, k pomstě kruté, ta jen zbývá nám. Slyšte zvon! Již ku pomoci vám poplachem sbor mužů volá v zbraně,

pádný meč se záhy vznese k ráně, veliteli, vzhůru, jmenem páně!“ „Ano, vzhůru!“ volá důchodní, plačící svou ženu v náruč vina,

„ruka tato mečem probodni toho, který zavraždil mi syna, byť i zem jej kryla ve svém klíně.“ „Kdo je vyslal,“ Všetečka tu vpad’,

„ten ty vrahy také skrývá snad, jejich pán to, vrchní na Zlejčíně.“ „Nevěřím vám!“ Volá důchodňová. „Syn můj žije, lživá vaše slova,

kde jsou svědci? kde jest mrtvola?“ „Ach!“ dí Všetečka, „ta naděj’ marná, to, co zřela naše mládež švarná, pochybnosti každé odolá.

Se zbraní si hoši nevinnou na třešně dnes vyšli v panské sady, na ubohé chvílí jedinou řítí se však panští hajní všady.

A než pomyslil kdo na útěk, z ručnic do nich padly rány mnohé. Ničím lotrům nebyl mladý věk, pánů svých jen získat chtěli vděk,

vraždíce ty děti přeubohé. Tak váš syn a mnozí jiní klesli, druzí pak nám smutnou zprávu nesli.“ Matka mlčí. Varda ukrývá

slzy, které v oči se mu tlačí, těžký bol, jenž srdce rozrývá, utajiti sotva v nitru stačí. Posléz dí: „Bůh vás tu, drazí, chraň!

Musím jít, co stát se má, se staň!“