Nad úvozem hradní stěna,
bláta zde až po kolena.
Honza žene k místům těm.
Ve zdi arkýř, hlásný v něm.
Honza již se přibližuje
hlásný troubu nasazuje.
Honza nedbá na bláto,
pod nohou ať cáká to.
„Honzo, kleč, bůh mluví s Tebou!“
Honza zděšen trhne sebou
a pak hrůzou rozchvěná
v kaši sklání kolena.
„Honzo, lež, bůh k Tobě volá!“
Honzovi jde hlava v kola;
však že bůh to ukládá,
v břečku lehá na záda.
„Honzo, obrať se, bůh velí!“
Honza žasne, trne celý,
bruče však se otuží,
obrátí se v kaluži.
Honza v bahno hloub se reje,
hlásný se mu s hůry směje:
„Hloupý Honzo, ha, ha, ha!
jdi teď strašit na draha.“
Honza blátem obalený
vzhůru hledí vyjevený.
Přišel táta, Honzu zdvih’.
„Nermuť se,“ děl, „pro ten smích.
Honzů takých dost v tom kraji,
kteří za hlas boží mají –
byť jím v bahno vedeni –
přece trouby velení.“