Orel k výši se vzne’s, hledaje kořist svou,
jeho sídlo kde jest, krajiny pusty jsou.
Všecko kolem již schvátil,
zraky jeho se v dálí pnou.
V dálí modravou spěl orlova oka blesk,
letěl přes hlavy hor, přes pláň a řeky lesk.
Běda, oběti, tobě! –
Blízko, blízko ti žal a stesk!
Slyšíš v dáli ten zvuk, bouřný jak vír by vál?
Křídla orlova to, záhuby den ti zplál.
Letí – přiletěl orel,
v tvoje srdce by spáry vklál.
Nedli, zachraniž se! – života bdělá buď!
Pozdě, pozdě již jest, rozryta tvoje hruď.
Obět v útrapách hyne,
nebe nad vrahem mrzkým suď.
Krásná Francie, tys orlovi padla v spár,
luh tvůj pošlapán jest, dědiny tráví žár,
maso s živého těla
rve ti, jásaje vrahů cár.
Spustla svatyně tvá, záhuba synům tvým,
stoupá k nebesům jich prolité krve dým.
Dána vnada dcer tvojích
v kořist vítanou vrahům svým.
Má-li otčiny syn týrání klidně nést,
zda-li k práci mu jen otrocké dána pěst?
Má-li mohútnou paží
něžný lásky si vínek plést?
Ne! – Vy do ruky meč mstitelů jmete zas,
zřím již blýskati jich vítězný v slunci jas.
Hanu zacelí vítěz,
rány, hluboké rány čas.