Ferdinande Březino,
zpomínek mých hrdino,
s kašketem tím placatým,
s kaputem tím šosatým.
Kdys u hořké sedávával
chutě jsi si dodávával
k sklence ještě poslední
takto mluvě s sebou:
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s tebou.“
K uchu stlačiv čepici,
pochop vzal jsi ulicí.
Což ti byla tenkrát úzkou,
což ti byla dlažba kluzkou;
k tomu tma tak jako v pytli,
teplo až ty struhy chytly,
větry berou pánům báň,
kam tě zakolebou? –
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s tebou.“
Lehký škraloup na louži,
našince to nesouží,
tudy cesta nejhladší,
ku chalupě nejkratší.
A již na led cupy, cupy,
pod nohou však chrupy, chrupy,
cupy, chrupy, prask a žbluňk!
Br, což kosti zebou!
„Ferdinande, neboj se
Březina je s tebou.“
Leze z vody hastrman.
„Hoši, hoši, tatrman!“
Oko mžourá po kosu,
voda kape ze šosu.
Březinová z okna kouká,
pěstí hrozí, zlostně brouká.
Zle, ach, zle je, tatíku,
koště hnulo sebou:
„Ferdinande, neboj se,
Březina je s tebou.“