Facír.

Jak jmenoval se, nevím už, snad ani neměl jmena, jen věděl, že mu otcem muž a matkou byla žena.

My facírem jej zvali jen. Vždy přicházel, kdy vzrůstal den a ptačí zpěv zněl lesem. My děti jsme jej s plesem

vždy vítaly, i starý pes, neb facír všem věc milou nes’. Na čapích nohou krátký trup a stářím shrblá šíje,

na lysé lebce sporý chlup, knír šedý ústa kryje. Zahnutý nos a bystrý zrak, však v sivých očích hraje šlak,

a v smědé tváři vrásky, jak písmo dávné zkázky. Dlouhaté ruce, rudá pěsť, aj, to náš starý facír jest.

Vysoké boty, sšlapané, se pyšní barvou lišky; punčochy pestře protkané a kabát, z šedé myšky,

výložkem zdoben zeleným, též barvy klobouk s děleným tetřívka peřím stranou, přes plece brašnu zdranou,

z úst dýmka visí, dvojka v zad: tak vyšnoren k nám facír vpad’. Ba do naší vpad’ myslivny ten bludný pták, vděk dětem,

jež hovor jeho podivný kouzelným vodil světem. Nechť otec, matka broukali, my na přítele nedali,

jenž pohádky a šprýmy, přemnohé pěkné rýmy vždy z dlouhé pouti přines’ nám, jež povídat jen uměl sám.

Však otec, matka smířili se s krotkým hostem záhy; zbraň vše se leskla po chvíli a záhon vždy měl vláhy.

Myslivnou zněl náš dětský smích a nebylo, by hovor stich’ kdy při společném stolu – leč hráli staří spolu –

vždyť v myslivecké latině náš facír prvním v otčině! Když večery se dloužily, tu svým jsme jej už zvali;

však oči jeho kroužily teď často kdesi v dáli. Zamyšlen, truchliv bývával, i před námi se skrývával.

Když první padlo jíní, tu s rána stanul v síni vypraven k cestě. Šeptnul dík a facír v pestrém doubí znik’.