Vraný kůň mně řehtal doma,
já jej nechal doma stát,
cizí ryzák lépe jeho
se mnou v let se může dát.
Ale, ach, ni jezdec koni,
ni kůň jezdci uvyklý –
divoce se ryzák spínal
a mně uzdy unikly.
Bez obrany, bez ochrany
vyletěl jsem ze sedla,
klna choutce, která v zlotu
takovou mne zavedla.
Hřivou vlaje, srstí záře
přicválal tu hnědouš můj,
zařehtal mi: „chceš-li k cíli,
na ryzáku neharcuj.“
Nikdy více, koni milý,
ty jen, ty mne vždycky nes! –
Vsedl jsem a bleskorychle
pod nás svět ve hloubí kles.