Kde se pění džbánek,
zvolil sobě stánek,
pije jen a volá: „Pivo sem!“
Čelo jeho svraštěné a chmurné,
oko vpadlé, žhoucí však a vzpurné,
strnule zří v zem.
Od rána až k ránu
žal svůj topí v džbánu,
od noci až k noci den co den.
O tom, co jej hněte, co jej moří,
s nikým nesdílí se, nehovoří,
pije, pije jen.
Zatím v jeho statku
vše se chýlí k zmatku,
hospodář jej vydal čeledi.
On už na nic nedbá v světě celém,
co mu po tom statku osiřelém,
kdo jej podědí!
V nedaleké době
holubici sobě
na stateček milý přivedl.
Štěstí se naň z její oček smálo,
vše se dařilo mu, vše mu přálo,
kam jen pohledl.
Srdce ženy vratké!
Jestřáb štěstí sladké,
holubici, mu, ach, uchvátil.
A on vyšel z pustého teď domu,
slova neřek’, a co děl by komu?
Již se nevrátil.
Kde se pění džbánek
zvolil sobě stánek,
pije jen a volá: „Pivo sem!“
Zkouší, dřív-li v džbánku utopiti
smutek může nebo živobytí
na vzdor jí a všem.