Ve smutek město zastřeno a pláč i nářek všady, ni král, ni moudří kmetové už nevědí si rady.
Za městem drak se šeredný položil v bujné sady, a každý jeho potravou, kdo ukáže se tady.
Nadarmo král naň vysílá svých pluků chrabré řady, drak jízdu jako pěšáky požírá dohromady.
Lid poražen je zoufalstvím, král bílý vous rve z brady. Co platna moc mu královská, co platny pevné hrady!
Tu před trůn jeho staví se dceruška plna vnady: „Nás panny pro vlast obětuj, my pro vás zemřem rády.“
Král brání se, však lidu hlas mu staví dlouhé snady, a vládce v panen průvodu jde smutně ve chrám Lady.
Přijata oběť bohyní a draku do náhrady za veškerý lid ostatní dán panen život mladý.
Jest každý nyní bezpečen, kdo zaměřil si kady, i draku dobře k duhu jdou panenské krve slady.
A posléz také dochází – ó těžké břímě vlády – na dceru krále milostnou, již cení nad poklady.
Tu mnohý rytíř věhlasný vyhledal draka spády, by potřel jej, však každý zpět šel s krvavými zády.
Již vedou oběť za bránu. Tu panic prostý vady úprkem vjíždí do města a za ním vojska řady.
„Zastavte! nazpět vraťte se! – Čas není na výklady. – Ty, králi, svolej kmety své – však rychle – do úrady.“
Na čem se rada usnesla, kdož řekne bez závady, však jisto jest, že s obětí se dali na odklady.
Hned v městě samá veselost i hlučné serenady, a v chlady noční družku druh si vábí do zahrady.
Den třetí. Drak již před městem hlav pěti zvedá hady, a soptí oheň, děsně řve, svou daň chce bez výhrady.
Však v odpověď mu jenom smích. – Ó, hanebné té zrady! – Co není, nemůž dáno být. A drak náš – pošel hlady.
Cookies on Poetry Cove