Žáby pokojných let drahně
Volně se toulaly vbahně.
Čím víc koho dobré bidlo píchá,
Tím se více popíná a pýchá.
Svobodou zhrdnouc, opanovníka vedne, vnocy
Vřeštěly žáby k Kralomocy.
Smál se Peroun: ale kdo chce kam,
Říkávají, pomozme mu tam.
Spustil jim Drouh. Y strašným dovody bouchnutím
Rozžene plaché stádo mžíknutím.
Všecky vsytí a rokytí s malou duší
Doděr kluší:
Každá napoly mrtvá, užaslá a tichá
Sotva dychá.
Ale vmále,
Chtěcy předce viděti krále,
Jedna, blíže capichu,
Vystrčí hlavu potichu:
Nevidouc ale nic strašného, vysoce
Namilé sestry křehoce.
Nato, co se sstrachem ukrývají,
Směleji, jedna podruhé připlývají;
Tak že brzy skáčí po Velebnost Drouhu,
Majíce krále zašpatného slouhu.
Nač ten klacek? zavřeští: y prosme dále
Ovonačejšího krále.
Vřeští znovu: y sešle jim Peroun v čápu pána,
Hodného naně Čingis Kána.
Ten, kde kterou uvidí vrokytí,
Hned ji dlouhým zobem pochytí.
Tak se krutý pan Dlouhonos mnohou slabou
Pase žabou.
Nato obyvatelkyně smutně hleděly,
Bídně mřely a ceknout nesměly.
Až se s Merkurem snesše podtají,
Na Perouna prosbu podají;
Aby dobrotivý Pán nebe a země
Ráčil zachovat ubohé žabí plémě,
Ale Bůh nato: Nechtěly laskavého,
Nechť teď snášejí ukrutného.