Na vysokém dubě,
držíc sejra v hubě,
paní vrána seděla,
sejr svůj snísti hleděla.
V tom ho liška ucýtivši
honem z doupky běžela,
a se k vráně přiblíživši
tuto řeč jí držela:
Jakž jsy pěkná, sestro zlatá!
jakž sy všecka hezoučká!
žlutá, modrá, kropenatá,
červená y běloučká!
Kdybys hlas jak peří měla,
tuťbych tobě věřit chtěla,
že jsy nejpěknější ptáček
v naších lesých ohniváček. –
Vrána, jíž ta marná chvála
pravdivá se býti zdála,
chutě zazpívati chtěcy,
sejra z huby pustila,
jehož liška uchopěcy,
takto k vráně pravila:
Ne tvůj, sestro, hlas a peří,
ale sejr mi mile voní.
Pochlebníku kdo co věří,
věz, že pozdě bycha honí.
Po druhé ty majíc sejra,
střež se lišky hůř než vejra.