Vlk, vrah jehňat nejlítější v světě,
jednou v létě
žížně stanul nad potokem,
kamž y přišlo jehně tichým krokem;
onen chlemtal stoje výš,
toto pilo povzdál níž.
Vlk se na ně ošklíbá a vrčí:
„Co mi, praví, kalíš vodu, pyšný mane?“
Jehně zhrozý se a skrčí,
pokorně mu pravě: „Jemnost pane!
nemohu ti jistě
kalit vody, co tu čistě
od tvých noh k mým ustům hrčí.“
„Víšli, osupí se: hromské zvíře!
jak sy sedě v díře
vloní na mne vrčelo,
vřeštělo a bečelo?“
Beran nato: „vždyť sem teprv letos v létě
druhý měsýc na tom světě.“
„Takto bratr tvůj; jáť ho znám.“
„Ale já jsem sám a sám!“
„Či ty, či tvůj bratr; neb buď kdo koli jiný,
jest mi celý ten váš národ zločinný a vinný;
darmo: neujdeš víc smrti!“
Zaškřipne, a roztrhne je v čtvrti.
Vida, tu máš při a pravo vlčí.
Což brav na to? hrozý se a mlčí.