O vy zlaté drahé chvíle, Šťastné světa mladosti! Což leč v písních nejste míle K naší nikde žalosti?
Marných želů vaše čisté Příčinou jsou ozdoby, Jako sličný obraz jisté, Jíž víc není, osoby.
Bohatá a pěkná země Sloučila, rok po roce, Podzymní y jarní plémě, Sladké s kvítky ovoce.
Lidé všickni pastejřili, Pastvištěm byl celý svět; Svorně jako bratří žili, Nebyl by druh druha hnět.
Místo střechy z listí loubí, Strop jen z vrbí pletený, Za chrám měli husté doubí, Za oltář drn zelený.
Bohové k nim sstupovali, Neškodíce nikomu; Po hojných se dařích znali Více, nežli po hromu.
Jejich štěstí prostopášně Nekalily nectnosti, Nezňaly se plaché vášně, Ctnostné byly radosti.
Bludy, lsti a duchu lhavý, Kdo z nich znal váš lítý jed? Rozum sprostý, ale zdravý Vždy je šťastně k cýli ved.
V nic se žádný nechtěl tříti, Nejlepší řád všudy byl; Člověk byl tím, čím měl býti, Méně myslil, lépe žil.
Zbytečných v ty libé chvíle Potřeb jak my neznali; Jak žít vesele a míle, O to jen se starali.
Jejich hrám hlas libý, milý, První zpěvy povinný, Duch jích veselý a čilý Vrš jim tvořil nevinný.
Neznaly ty duše věrné Pod zelenou budkou svou, Co to mrzutosti černé, Co to žravé péče jsou.
Nebyla jim, co nás mýlí, Nepokojná čáka vděk; Za jedinou šťastnou chvílí Neplakali celý věk.
Zysk sy světla nerozsvítil, Z země střev by zlato bral; Zlé ni vojny neroznítil, Ni se, kudy plout, hvězd ptal.
Žádný tehdáž neohrážel Zahrady a pole plot; Člověk, kde chtěl, hrušky srážel, Kde chtěl, pás se brav y skot.
Věku toho lidé znali Háj a břehy jedině, Kde je matky kolíbaly V milé vlastní dědině.
Jim co voda čistá z zřídla Řeka věku plynula; Smrt, co pro nás mívá křídla, Pozdě na ně kynula.
Jsouce spolu mile rádi, Dámon sličné při Běle, Bez viny vší žili v mládi, V stáří žili bez žele.
V sprostnosti své nehledala Vnest se Běla nad jiné, Pěknou býti, to jen znala, Mít y srdce nevinné.
Bohatstvím jí ovec sýla, Lahůdkou jí malina, Zrcadlem zas strouha byla, Okrasou zas květina.
O vy pěkná šťastná léta Přirození mladého, Kdož vás k ublažení světa Svábí s nebe dobrého?
Pravda, sprostnost, dvě to byly Prvních lidí bohyně, Vroucněji je než my ctili V té slz našich dolině.
Ale bylli kdy věk taký? Kdož tak pěkné chvíle znal? Vidělli je svědek jaký Na světě, co o nich psal?
V nejdávnější koukám děje; Kdo se na svět zahodil, Každý touže slze leje, Že se pozdě narodil.
Cookies on Poetry Cove