Již se jasné slunce tratí,
Krásně za vrch sstupuje;
Pole, lesy, hory zlatí,
Stíny hrubě zvětšuje.
Ptactva zpěv se tiší v křoví,
V povětří y na stromoví.
Z luk a kvítnic, tam y zde,
Libá vůně vzhůru jde.
Slyš, jak sytá bučí stáda!
Slyš, jak bečí telata!
Viz, jak vůkol matek ráda
Bůjná skáčí hříbata!
Oráč krokem s mdlými volky,
S nákřivými srpy holky
Domů se ubírají,
Smějí se a zpívají.
Již se tmějí hory doly,
Víc a víc se soumrká.
Cvrček pozdní v sžatém poli
Ještě sobě zacvrká.
Větři šepcý, bžučí babky,
Roztažené malé žabky
V kalné louži kukají,
Div se nerozpukají.
Jak je krásně! – Ale Lilo!
Vždy tak pěkně nebylo.
Víšli, jak se zkabonilo,
Jak se nebe zkalilo?
Větry mračna černá svály,
Les a vody rozehrály –
Na obloze strašně v tom
Blesk se křížil, bučel hrom.
Jak se strachy každá žíla
V přirození sklíčila! –
Ale v mále nová sýla
Háj y luka vzkřísyla.
K požehnání – k žádné zkáze –
Shlíd Bůh s nebe v tiché vláze;
Neublížil hrubě, krom
Svět že zděsyl, blesk a hrom.
Když zacházel šumot řičný,
Vzdálí ještě temně zněl:
Na obloze oblouk sličný
Sedmerou se krásou stkvěl:
Tuť se nebe jasně smálo,
Kvítí vonné pookřálo;
Prudší byl a zvučný zas
Řeky běh a ptactva hlas.
Z těchto vezmi příklad sobě
Věcý zdejších krátkosti,
Když se na tě v jasné době
Valí mračna těžkosti.
Leckdys, když vše horkem zývá,
Večír míle chladno bývá.
Povětří jen zchladí lesk,
Nás však mine hrom y blesk.