Pocestný šel lesem o Šimoně
Do Třeboně.
Najednou se octne v pustině
U divoké jeskyně.
Satir právě svátek světí,
Žena, on a čtvero dětí.
Čas byl k obědu; a všickni zvláště mláďata
Dobrou mají chuť, ta kozonůžčata.
Satir, sedě na mechu,
Volá naň, by vešel pod střechu.
Poďte, praví: Okuste, jak dobrá naše
Kaše.
Pocestný se nedá hrubě pobízeti,
A že bylo poledne,
S chutí mezy děti
Přisedne.
Že pak bylo chladno, do rukou sy fouká,
Satir na to kouká. –
Potom vezma lžícy, na kaši zas dmýchá.
„K čemu pak to, hoste?“ Satir optat se pospíchá.
Jednou hřeji ruce, foukaje;
Po druhé zas dmýchaje
Chladím vaši
Kaši.
Kozonoh se zamračí a brouká,
„Jdi mi po svých! vece: Ten, kdo fouká
Studené y horké stejně z huby,
Jed má mezy zuby.“