Zchudlý Vlk Psa vyžralého zrána Potkal lesem kdys, chlap jemnostpána. Pěkný, tlustý břich mu dělal laskominy; Neb již dávno žádné neměl skopoviny.
Čímž ty, praví: na tom světě žiješ? Co pak jídáš, že tak valně tyješ? Já, jenž více nežli ty mám mocy, Ve dne lovím, uzpejzám y v nocy,
Zbíhaje vše, pole, lesy, houště, Vsy y pouště, Za jedno jsem, jak mne vidíš tady, Hubený a hrozné trpím hlady.
Chceli se ti, odpoví Pes: se mnou jíti, Můžeš jako já se dobře míti. Bys jen uměl rovně sloužit mému Pánu laskavému.
Jakž to, prosým? – Abys u vrat leže, Pilně dnem y nocý bdě a střeže, Strašil zloděje, a z chodců nikomu Nedal do domu.
Já jsem hotov! nyní snáším sněhy, déště, Vece Vlk: a k tomu ostrý život ještě, V lesých zymy, znoje, S pastuchy a se psy hrozné boje.
Toť y já tam trefím lenošiti, Leckohos y časem přestrašiti. Poďmež! v posteli y u stolu V veselí žít budem pospolu.
Tuť vrah jehňat již sy vzhůru skáče, Radostí div hroznou nezapláče. Když jdou spolu, šíji přeholenou trochu Zhlídne u Psa Vlk: Y což to, milý kmochu?
Nic to, odpoví: co tu se přeholí, Nic to není, nic to aspoň nebolí; Znamení to stavu, v kterém žiji, Tohoť ani za mák nezačiji,
Ale věrněji tím samým sloužím svému Pánu laskavému. Vlkovi to hrubě leze v hlavu. Jakouž máš, dí: sladkost v tom svém stavu?
Že rád kouši, přikovavše k pařezu, Ve dne v boudě u vrat ležeti mi káží, Abych v nocy, propuštěn jsa z řetězu, Běhal po dvoře a bedlivou byl stráží.
Tuť mám hody! – čehož mně tu třeba? Nosejí mi chleba, Čeleď, sám y Vašnosti Házejí mi kosti v hojnosti.
Tak já každodenním pansky žije časem, Nasytím se k tomu polívkou y masem. Vše to bez starosti; do hotové misky Strčím jen své pysky.
Dobře! – dřív mi ale musýš povědíti, Svobodnoli tobě, když chceš, odejíti? To ne! – utekl sem leckdys, však se za mnou dali, Zas mne hnali zpět a k špalku přikovali.
Hoho! dí Vlk: přeji již tvé tobě tloušťky, Poběhnuť já radči v lesy zas a v poušťky. Nemámliť své vůle míti, Nechcy králem býti.
Cookies on Poetry Cove