Práva někdy jsou, jak pavučina:
brouk se proráží, a moucha bývá vinna.
Viděl sem, jak nad mým oknem v letní době
osačil se pavouk, tenkou sobě pavučinu zrobě,
do niž chytal, popustě se s hůry,
drobné mušky, komáry a můry.
Až tu, nevěda nic o zradě,
brouk se v slabé octne závadě.
Pavouk hned se vzchopí; však skrz sýť
pozvolí pryč jemu jíť;
pak se v koutě pouloží znovu,
k pilnějšímu přichystav se lovu.
Nedbaje nic na hrozného pouka,
chroust se pustí za příkladem brouka,
za ním hned se čmel a vosa šinou,
slabou sylným letem trhnouc pavučinou.
Trpělivý strážník v malý čas
zrádné ponapravil sýti zas.
Tuť y moucha, vidouc, bezevší že kázně
čmel y vosa prolitují, sprostila se bázně,
ne tak opovážlivá, jak hloupá,
nemyslecy, že se zhoupá,
vlitla chutě
do sýtí, a uvizla v nich za perutě.
Po niti hurtem po ní pavouk kvapne,
až ji zlapne.
Darmo škvrčí, blud svůj ohlašuje,
příkladem se brouka oběluje:
pavouk mouše,
zaobale ji a kouše,
pozabžučí: „Mocnějšího na světě
slabší nosyt musý na hřbetě.“
Na také kdy právo umlknouti musý,
pouk ji zmučí, vycucá y zdusý.