Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně,
Jako dobrá hospodyně,
Na hlavu vzavši hrnec mlíka,
Usmyslila na trh jíti do Mělníka.
V letní zatím suknicy
K městu po rovné chvátá sylnicy;
Pak, že takto se lehčeji chodí,
Sukni sy podkasá, a obuv s nohy shodí.
Jdúcy cestou veselá
Počítá již v mysli, co vydělá,
Pěkný dvadcetníček, a snad y více
Na svém mlíce.
Myslila koupiti s kopu vajec, a na ně
Nasaditi troje slepice
Do kukaně:
(Bylať z Nadějovic paní Pepice).
Cožby to bylo, řekla sama v sobě,
Aby mi hodně kuřat nevyseděly?
Třebas ve dne sup, neb v noční liška době
Mně jich několik potřeli:
Bylabych musyla zaviniti mnoho,
Kdyby mi nemělo ze všeho toho
Zůstati aspoň na prase.
Z prasete, až se hodně vypase,
Dostanu (kdož pak mi to zepře?)
Tlusťoučkého, milostného vepře.
Tak se sberou po malíčku a po malíčku
Groše do pytlíčku!
Kdož mi při takém požitku
K rozmnožení mého dobytku
Zapoví koupiti krávu; a potom kráva
(Bodejž jen byla zdráva!)
Dá mi tele; ó jak je uzřím ráda
Bůjně skákati prostřed mého stáda!
V tom sy Pepice, hopsa! poskočí,
Hrnec s hlavy se skotí, a plesk! se na kusy rozskočí.
Běda! ach přenešťastná chvíle!
Vejce, kuřata, slepice,
Prase y vepř y kráva y týle,
Vše tu zhynulo s mlíkem! a paní Pepice,
Co se již tak možnou byla
Učinila,
S ničím a s plačky se domů vrátí;
Blaze ještě, že jí muž nevymlátí.