Tys velký, Bože! Tobě sláva zvláště! Ty světlem odíváš se místo pláště. Tys nebe, nad nimž vody visýc stojí, v stan stkvostný mocnou rozbil rukou svojí.
Tvůj mračna vůz, a vichry koně vozné, Tvým poslem bouř, a sluhou hromy hrozné. Tvou země sylnou ztvrzena jest mocý, Tvým kynutím den zašerou jde nocý:
a které stín y světlo věrně slouží, mhlu propasti jí daly zaokrouží. Jen slovos řekl, y hned se změny dály; šla pole v důl, a vzhůru pošly skály.
Ty vykázav mez moři po vše věky, z skal hojně vřídly rozvodňuješ řeky. Tu zvěř se chladí, na polích co žije, tu los, a žížnivý tam jelen pije:
tam povětvičkách ptácy poskakují, a střídajíc se vděčně prozpěvují. Ty s nebe, Pane nad nebesy všemi! déšť rosýš na vyprahlou slůncem zemi:
a ona z lůna propůjčuje svého všem živočichům, kdo co žádá, všeho. Tuť trávu skot, a lidé berou zelí, chléb pro posylu, víno pro veselí.
Táž vláha živí sosny, bezy, břeky, y vysoký dub, žijícý tři věky: kde rozličný pták s pískletami žije, kde jelen bujní, kde se zajíc kryje.
Své časy bledá měsýce tvář znává, je slůnce zná, když zapadá y vstává. Tam lačná jdou ven lvíčata y lvice, a řičí, o pokrm tě žádajíce.
Jak slůnce vzejde: hned se porozkradou, a pokojně se v brlohách svých kladou. Tu od ranní až do večerní záře jde člověk pracovati v potu tváře.
Kdož sečte to, co moře v sobě chová? Tvéť všecko to, co letí, jde y plová. Hrst otevřeš? ej, všickni nasyceni; tvář odvrátíš? ej, všickni zasmuceni;
jim ducha vezmeš? v nic se obracují; jim ducha nadchneš? hned zas obživují. Nechť z toho Tobě, mocný světa králi! hlas můj y harfa zní a vzdává chvály,
nechť na zemi Zlých nepovstane noha. Ty duše má! chval velikého Boha: kdy vzhlídne, zem se zatřese a zbouří, a hůry, jen se dotkne, valem kouří.
Cookies on Poetry Cove