Písně svaté nyní pěji, Aniž proně kMůzám vzeji. Můžeť člověk vejda vchrám, Kde se slavná Božská děla
Odvšech zběhlých věků stkvěla, Všecko szřít a sčísti sám? Pán se světlem přiodívá; Kdy ho lidský postihl duch?
Podnohama hvězdy mívá, Nadblesk slunce stkví se Bůh. Nebesa, co zlatem tkaná Roucha, přednim ležejí;
Světla krásně zosnovaná Vůkol něho visejí. Onť jest tvůrce světa všeho, Jeví slunce nám stín jeho,
Namračnách se vznáší Bůh; Navětrných křídlech chodí, Nač jen dechne, vše se rodí, Hned jest vevšem znik y duch.
Přednim, jenž vše všudy tvoří, Krůpě jen jest hloub všech moří, Spousta světa jest jen mák; Přednim věků pomíjení
Není než co oka mžení; Máť vše zákon, červ y pták. Kdož moc Páně sčetl vsvé mysli? Bůh řekl prachu: choď a mysli!
Vtom se prach hned vzhůru měl Kvykonání velkých děl. Zem y slunce vhrdé slávě Vetmách hustých postavil;
Znik dal prsti, život trávě, Pán se vkvítí oslavil; Vdechnul vstrom a vkamen ducha, Mokro dělil odesucha,
Tmy y světlo rozdělil; Záři vyslal vjasném voze, Hvězdy rozsyl poobloze, Knimž y měsýc přivtělil.
Světlům, zdělav kruhy čisté, Prstem změřil běhy jisté; Též y živly vuzdu vzal. Rodícý se zjiskry plamen
Zamkl Bůh mocný vtvrdý kamen. Bleskům syrným zákon dal. Darmoť sebou moře házý; Když duch Páně nevelí,
Trhat nesmí pevných hrázý; Písček jen je rozdělí. Bůh dal dubu mocné tělo. Řeky valem dolů jdou.
Knebi tam své hrdé čelo Převysoké hory pnou. Vkřoví ptácy poskakují, Chválu Bohu prozpěvují;
Nízký keř y hrozný strom Hospodina moudrost slaví, Předoči ho bouře staví, Jevíť Pána blesk y hrom.
Vlahou Bůh zem kojí vletě, Zefír vluka snebe sletě Kvítí míle ochladí. Popolích všem pícy seje,
Možnýmť jí y chudým přeje; Všemliž stromů nesladí? Velíť Pán, všem stroje kvasy, Aby vzešly zzemě klasy,
Vonné kvítí, plodný kmen, Noc se tměla, svítil den. Zprávce moudrý plodné země Všudy hodnost vylívá;
Kde se množí lidské plémě, Všímť tu nazbyt oplývá. Travou šírá pole stlává, Ptákův hlučná posýlává
Hejna knám rok poroce; Nanás vsadích míle voně, Větve husté kzemi kloně Kyne zlaté ovoce.
Což se vevší zdejší době Pramen štědrých darů tobě Neprejští a neteče? Proč se, moudrost Páně znáti,
Jemu čest a díky vzdáti, Zpěčuješ ó člověče? Bůh nás střeže, snámi chodí, Nás y vsladký pokoj vodí;
Tratíme hned bytí své, Bezmocnosti Bože! Tvé. Navše patří Páně oko, Vnás y hledí přehluboko,
Srdce naše zpytuje; Sčítá péče, jenž je trudí, Vokamžení pryč je pudí, Když se kněmu vracuje.
Má svět vhrsti, čte a vidí, Co se děje vmysli lidí, Jak jest slunce zřejmé nám, Tak vše vidí tvůrce sám.
Zbaven chvílku Božských očí Náš věk zvadne, jako květ; Vše vnic dřevní zase vkročí, Vpoušť a zkázu spadne svět.
Bůh však jedním oka mžením, Pouhým lásky působením Kživotu vše vyvodí; Smrt, ač všecko umořuje,
Předce sýly potracuje, Vše se vnově zarodí. Kdož ti, světa Panovníku! Hodnou vzdáti může díku?
Stín jen hlásám slávy tvé; Však ne harfu ohlašuji, Tebe Bože osvěcuji, Otvírám ti srdce své.
Tvůj mi zákon rozkoš plodí, Zsvěta tmy mne ksvětlu vodí, BezTebe, jenžs štěstím mým, Vše jest vsvětě stín a dým.
Vězylyť mne líté zlosti, Duše škůdce, dlouho dosti; Jakž sem tě mohl proně ctít? Nyní ale zhlídna Tebe
Zahrozým a zničím sebe, Netuším víc vsvětě být. Ty jsy pokoj duší právě, Zjevils mým se očím vslávě,
Vprachu můj tě slaví duch: Velikýs a svatý Bůh.
Cookies on Poetry Cove