O bych, teď o koms myslila,
Moh zvědět, milá, o tobě!
O bys tak po mně tesknila,
Jak já tu teskním po tobě.
Ach, smutku mhou ta dědina
Mé oči stále zakrývá;
Kde má se svítí Maryna,
Tam srdce mé se zabývá.
Můj žel tu běží po lese,
A v hluchém mizý bukoví;
Kdož má jí slova zanese,
A to, co čiji, vypoví?
Ty, co sy tiše províval
Ty duby, lípy, jeseny,
A našich libě chladíval
Tam sloučených ust plameny.
Hleď, milý Zefirečku! jen
Jí pošeptnouti do ucha,
Že teskně po ní, den co den,
Jsem bez ní tělo bez ducha.
On letí! – však co kdyby měl
Ten lehkovážník za bory,
Snad zapomenuv na můj žel,
Kdes zavaditi u Flory?
Ty budeš, tichý potoku,
Mé prosbě jistě věrnější,
A doneseš ji v poskoku
Mé milé nejrozmilejší.
Nechť tam tvé vody, kde se dmou,
Jí v ucho libě zahučí,
A upřímnou jí lásku mou
Y srdce věrné zaručí.
Tam, kde tě kryje kalina,
Má na tebe se zasměje,
Se v tobě zhlídnouc, Maryna,
A bílé líce umeje.
O tichý, milý potoku!
Tvé já ti štěstí závidím.
Ty v milém vidíš poskoku,
Co já chtě vidět, nevidím.
Tys šťastný! – však co prospěje,
Že tam se mile rozliješ,
Kde má se svítí naděje?
Ty, po čem toužím, nečiješ.