Můj Ráj.

Nechť tě kdo chce, Praho! Ctí a schvaluje; Nechť tě jak chce draho Sobě šacuje.

Mnohý, jehož z kraje Blesk tvůj vyvodí, Vše, co sluchu hraje, Chuti lahodí;

Co se bleskem lstivým Oka dotýká, Vše to srdcem chtivým Valem polyká.

Ale tvých kdo sýdel Zlých se nevzdálí, Ten sy často křídel Smutně popálí.

Jakž tvůj mnohé dítě, V kruté bouře čas, Zvábí v zrádně sýtě Ochechulí hlas.

Ach, tak v květné době Pěkní jinoší Utonuli v tobě V moři rozkoší.

Ej, že nejsem v Praze! Konec rozbroji! V kraji žiji blaze, Žiji v pokoji.

Mám teď za balatky Drahé kamení, Slávu, zlato, statky, Pyšná stavení.

Vzdálen pejchy blesku, V milé prostotě, Bezevšeho vřesku Žiji v samotě.

Na pahorku žiji, Kde svůj domek mám, Tu se v nocy kryji, Tu můj byt y chrám.

Dole uvěnčuje Tmavý horu háj, Hora tato sluje: Jaroslavův Ráj.

Domeček můj broubí Kolem v okolí Chladné stinné loubí Z lip a topolí.

Z loubí v sad se chodí, Co rok po roce Z jara kvítí plodí, V podzym ovoce.

Vším, co v letní době, V máje rozvití, Srdce žádá sobě, Tu se nasytí.

Tu se, dokud voní, Leda na chvíli Z růže k růži honí Zrádní motýli.

V sadě mém až mílo, Jakby zvonky zněl, Vře a vučí dílo Pracovitých včel.

Ta se v květu kryje, Ta lpí v melisse, Dokud z ní, co pije, Medu nevysse.

Z sadu pak se s skalí Mnohou bublinou Potok jasný valí Temnou dolinou;

V němž, když slunce svítí, Jako perličky Hemží se a třpytí Zlaté rybičky.

Zde se každou chvílí Ptactvo ozývá, Slavík libě kvílí, Číže vyzývá.

Tu se jasně směje Nebe pohodné, Povětří y věje Libé, lahodné.

Tu, když můj se koří Rozum pod věrou, Ctnou mé srdce hoří Bohu ofěrou;

Bohu, co se v hlíně, V růži, v člověku Stkví jak v Serafíně, Z věku do věku.

Den se mně vždy vracý Chvílí milostnou, Pohodlí tu s pracý Loučím radostnou.

Ráno klestím rývy, Kvítí zalívám, Nebo štěpím slívy: Takť se zabývám!

Večír, po vší prácy, Vezma harfičku, Zavzním po Horácy Libou písničku.

Nehrozý mi zbraní Rozkacený dráb, Ani nutí daní Ledajakýs šváb.

Čerstvé mám vždy tělo, Čistou v žilách krev, Nevoře mé čelo Péče ani hněv.

Lichých nepravostí Žravé vědomí Nemučí svou zlostí Mého svědomí.

V tichém loži milý Lahodí mi sen, Až mne pěkný bílý Zbudí ráno den.

Mám y od Budína, Co se nekalí, Lahodného vína Soudek nemalý.

Z toho, když sy z města Ke mně vyskočí Vojtěch nebo Besta, Dčbán se natočí.

Tu sy připíjíme Z hodné sklenice, Blesk až uvidíme Jasné dennice.

Tak den po dni mine Věk můj v radosti, Jako voda plyne Stále v tichosti.

Ale toho všeho, Moha dobyti Cýle srdce svého, Chcy se zbaviti.

Přijď, o milý máji! Spoj mne s jedinkou, Po níž toužím v ráji, Spoj mne s Evinkou!

Tak chcy slavit tebe, S ní chcy šťastně žít; Tehdy budu nebe Místo ráje mít.