Mravency jsouc hospodáři,
lační nikdý nebyli.
Jednou při slunečné záři
žíto v zýmě sušili:
prška jim je byla nějak zamočila.
Kobylka tam polní přiskočila;
že pak toho času
nebylo již v poli zrna ani klasu,
(nevědouc sy jiné dáti rady,
neb ji hnětly hrozné hlady)
prosyla jich, by se nad ní slitovali,
trošičku jí žíta dali.
Pročpaks, řkou jí: v letní době
nenanesla špíže sobě?
„Času, odpoví, sem málo měla,
neb sem celé líto
v jednom pěla.“
Ti jí nato: „tohoť jest nám věru líto!
Cos sy tedy vyzpívala v lítě,
skákej zatím v zýmě milé dítě.“