Ach, strachy schnu! ach, jakž to snesem!
Dí Vitek k Mikšovi,
Milému svému kmotrovi.
A co? – Což nevidíš tam nad tím lesem
To černé hrozné mračno? věru,
Já za znamení zkázy největší je beru.
A jak to? – Buď jsem bloud, a nebo kmotře,
To mračno tam je krupobití,
O jakéms neslyšel za svého živobytí.
To šmahem naše osení vše potře;
To potluče y štěpnicy,
Y vinicy.
Z té zkázy vznikne hlad, a z hladu pojde mor,
Ten všechen vyhubí, co živý bude, tvor.
Mor! vece Mikeš: Ne tak kvapně, kmotře,
Já o tom soudím na opak. –
Co pak? –
To mračno bude déšť; ten splákne, otře
Prach s listí; zemi zavlaží,
A oseníčko oblaží.
Vše tichou vlahou okřeje,
Se zaraduje, zasměje.
Dost bude sena, hojnost obilí,
Y ovoce y vína k posylí,
A kromě sudů, na vše bude zbytek. –
Ty sojku znáš, dí rozzlobeně Vitek. –
Suď, jak se komu vidí, vece Mikeš,
Když bude déšť, vem pod střechu
Svou utěchu;
A budeli z krup zyma, vezmi pikeš;
Než počkej, jak to vypadne s tím mračnem,
A potom smát se nebo plakat začnem.
Buď Bohu chvála,
Že nebečím, když vidím hovnivála.
Tak slovo od slova
Se táhne hádky osnova.
Již sršeň na ně sedá: když se hašteří,
A div se jižjiž do se nevpeří:
Tu vítr sylnou perutí
Rozpláší strašné mračno v mžíknutí.
Tak krupobití strach, tak vláhy naděje
Se větru dchnutím rozvěje.