Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně, Jako dobrá hospodyně, Nahlavu vzavši hrnec mlíka, Umyslila natrh jíti do Mělníka.
Vletní zatím suknicy Kměstu porovné chvátá sylnicy; Pak že takto se lehčeji chodí, Sukni sy podkasá, a obuv snohy shodí.
Jducy cestou veselá, Počítá již vmysli, co vydělá, Pěkný dvadcetníček, a snad y více Nasvém mlíce.
Myslila koupiti skopu vajec, a naně Nasaditi troje slepice Dokukaně: Bylať z Nadějovic paní Pepice.
Cožby to bylo, řekla sama v sobě: Aby mi hodně kuřat nevyseděly? Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době Mně jich několik potřeli:
Bylabych musyla zaviniti mnoho, Kdyby mi nemělo zevšeho toho Zůstati aspoň naprase. Zprasete, až se hodně vypase,
Dostanu (kdož pak mi to přepře?) Tlusťoučkého, milostného vepře. Tak se sberou pomalíčku a pomalíčku Groše dopytlíčku!
Kdož mi přitakém požitku Krozmnožení mého dobytku Zapoví koupiti krávu; a potom březý kráva (Bodejž jen byla zdráva!)
Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda Bůjně skákati prostřed mého stáda! Vtom sy Pepice hopsa! poskočí, Hrnec shlavy se skotí a plesk se nakusy rozskočí.
Běda! ach, přenešťastná chvíle! Vejce, kuřata, slepice, Prase y vepř, y kráva y týle, Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice,
Co se již tak možnou byla učinila, Sničím a splačky se domů vrátí; Blaze ještě, že jí muž nevymlátí. Každý znás, y blázni y mudrcy praví,
Větrné mosty sy kštěstí vkotrbě staví. Sní se nám všem bdícým; jakž je nám tu blaze! Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze Za Kanovníka, neboli za Probošta volí
Sčepicý a sholí. Lid mne Pražský miluje, ctí a zvelebuje. Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje; Dám hned probošství y kanovnictví kvindy:
Jsemť ach! k – an Pra – cký zas jak jindy.
Cookies on Poetry Cove