Což jest to za kraj? (krásná lkala Jela.) vždyť sem tu pěkné ovce neviděla: ba ani strom se rovně nepne vzhůru, má leckdes lístek, suchou všudy kůru,
y ptactvo lesní nezpívá, leč cvrčí, y potok kalný smutně tady hrčí; y ten lid zdejší, uplné dle zhody, jest tak, jak ovce, stromy, ptactvo, vody.
Tím Mládek, an se za dub blízký schoval, a Jeliných všech kroků pilně hlídal, se velmi pohnul; v níť se zamiloval; a protož tak jí smutně odpovídal:
O Jelo! když sy prvním vstoupla krokem v to vůkolí; jakžs nás svým jasným okem, svou těla spanilostí všecky jala. Oh! tohos nám tam neobětovala.
Vše haníš zde; y stromoví y vody. Čis jaké vzala z ovec našich škody? Vždy poslušné jsou pastuchovi svému, vše, co jim poví, uhodnou to jemu;
pryč žádná svou se neodstraní volí, y bez stráží se pasou tiše v rolí, jak na ně kyneš, hned jdou s ochotností; svou vrchnost milují; y toť jích ctnosti.
O pěkná lípo! ty jsy Jele křivá; tu často pastýř před slůncem se skrývá, tu v milém chládku s pastýřkami hrává, tu právě vždycky zelená se tráva;
své Běly Besta pochvaly tu zpívá. O pěkná lípo! ty jsy Jele křivá. Vy tiché stromy! kde se pastýř sklání, kde ptactvo bydlí, zvěř se lesní chrání:
vy svědčte, jak sem ostrou cýtě střelu, se tady na svou navzpomínal Jelu! Zde přes váš milý ohlas její jméno k mým bylo uším celé přineseno.
O jakž ta její nevděčnost mne hněte! Vy šťastné stromy, že nic nečijete! Y viz, jak tam ten čížek libě zvučí, jejž zpívat samo přirození učí;
on samičce své tak, jak umí, zpívá, jí ale pilně víry dodržívá; on na tu větev vždycky přilituje, kde ví, že jeho milá přenocuje,
co ledva ranní záře pozasvítá, již milostí svých písničkou ji vítá. Z té ona písně, ač jen z písně známé, má novou rozkoš, jakož y my máme.
O milá stružko! jmě ti kalné dáno: jsy kalná; však tvé ctnosti nepoznáno, vždys věrná břehu; žádný není ještě, bys, nechť se jaké koli strhnou déště,
své starodávní opustivši břehy, šla po cyzých kdy lukách na noclehy. Tak jest, o Jelo! kam jen hlídneš koli, tu najdeš věrnost, po horách y v poli.
Y ten lid zdejší, uplné dle zhody, jest tak, jak ovce, stromy, ptactvo, vody. Snad tam, cos odtud přišla, spanilejší a čistější jsou pastýři než zdejší;
snad pěknějc lásku omalují tobě: však věř, tak mocně nečijí jí v sobě! a byť y čili: na chvíli ne dlouhou, jestť u nás paní, u nich láska slouhou.
Neb tam, co města často navštěvují, se vábným vnady duchem napojují. Nám sprostou žijícým zde nevinností, jest věrnost milostí, a milost ctností.
Tu když ti pastýř poví, žes mu milá: již s tím y umře, byťs ho prozradila. V tom chtěla Jela říct cos o milosti: však ale Mládek zemdlel od žalosti.
Cookies on Poetry Cove