Dětí dvé po břehu Nílu hrálo,
A se smálo,
Ploché kaminečky v vodu metajíce,
Mističky sy pěkně dělajíce.
Krokodýl tu z vody vyskočí,
A než přijde dětem do očí,
Mrštiv sebou, po jednom z nich chňapne,
A je lapne,
Pachole to křiče mizý mezy zuby
Jeho strašné huby.
Druhý, podobnou by nebyl kořistí,
Utíká, a plače ubohého
Tovaryše svého,
Šťastně ujde krutých čelistí.
Poctivý a hodný Sum,
Svědek této strašné příhody,
Zhrozý se, a hloub se vrhne do vody.
Brzy ale slyší nový šum:
Slyše v sytí lidojeda toho
Vzdychati a lkáti mnoho;
Potvora ta, vece, nyní v soukromí
Cýtí osten svědomí.
Svatá Prozřetedlnosti!
Která často hájíš nevinnosti,
Proč též neochráníš neviny
Před takými zlosyny?
Ten že toho želí, jeví jeho pláč;
Čáka jest, že lítý ten se bude káti žráč.
Příhodná je tuším chvíle k dání
Napomenutí mu ku pokání.
Poďme. Nábožný náš Sum,
Jemuž srdce outrpné a zdravý um:
Plač, ó plačiž, volá, duše zlostná,
Nelítostná,
Nepravostí svých, když tebe
Ku pokání zůve milostivé nebe.
Zkruš se! žel jen Bohy donutí,
Hříchy tvoje dáti v zapomenutí.
Nešťastníku! dítě sežrati!
Nad zločinstvím tvým mé srdce krvácelo;
Nyní, slyše tebe plakati,
Opět občerstvělo.
Ano! jest mi žel, dí ještěr: že sem nekvapil,
Že ten druhý prch, že sem ho nelapil.
Báseň tato zvěstuje,
Kterak zlosyn lituje.