Homerova Iliada.

Zpívej o zhoubném, ó bohyně, hněvu Achylle Pelejevic, an natropil bíd na tisýce Achejským; Přemnoho nazprovodil y duší se světa statných Hrdin znamenitých; jichž podal mrtviny v kořist

Ptactvu vůkol a psům. Tak Zevsova stala se vůle. Od té chvíle, co ztropili svár, a se svadili nejprv Atřejevic slavný, král vojsk, a Pelevic Božský. Kdož z Bohů těch dvou k tak zhoubné popudil vádě?

Létin a Zevsův syn. Ten zlost maje velmi na krále, Pustil v vojsko mor zlý; y hynuly národy valem, Protože Atřevic v pohanění dal Chříseše Kněze. Ten k ležením, k rychlým to lodím se zabral Achejským,

Milou svou by vyhostil dceř; nesa výplatu valnou, V rukou svých maje vínek Apollina, Dalekostřelce, O žezl zlatý otočený, všech prosyl Achejských, Předně a zvlášť ale Atřeviců, dvou národů vůdcý:

Atřevicy a jasnobotí vy ostatně Řecy, Dejtežiž vám Bohové, jichž byt jest na nebi, město Zbořiti Pryamovo, a šťastně se vrátiti domů! Milou toliko vraťte mi dceř, tuto výplatu vezmouc,

Slušně y ctíc syna Zevsova, dalekostřelce Apolla. Tehdy řeč tuto veškeren zbor ticho schválil Achejských, Kněz že ctíti se má, a drahá výplata vzýti. Toliko Atřejevic Agamemnon v mysli se zdurdil,

Zhaniv odpravil jej, a přísně mu zahrozyv pravil: Starče, ať já u dutých tu lodí nepostihnu tě více, Meškajícýho se teď, buď sem se zas vracujícýho. Možno, že vínek a berle boží ti prospěje málo.

Nevyhostím jí dřív, až v mém domě v Argoši sejde Věkem, a tam jsouc daleko od své vzdálena vlasti, Bude mi příst a tkát, a stlát lože, líhat y semnou. Kliď se mi pryč, a nepopuzuj mě, bys zdráv jsa, se vrátil.

Dopověděl. Y lekl se kmet a poslechl slova. Nic, ani neck, pryč po břehu šel mnoho hlučného moře. Stranou pak jda sám jediný kmet o mnoho vzýval Fébosa Krále, co z zlatovlasé se narodil Léty.

Stříbrnolučče mě slyš, an Chřísy opatrováváš, Kylly y posvátné, a mocně y Tenedy vládneš, Smínteji! jestli sem chrám ti milý kdy ozdobil věncy, Jestliže sem býků a koz kdy kejty ti tučné

Pálil a obětoval, tuto mou teď vyslyšiž žádost: Za slze mé Danaům se odplať střelami svými. Tak děl, modle se kněz. Y slyšel ho Fébos Apollon. Srdcem rozhněvaným on s chlumů sstoupil Olimpských;

Na ramenou mu luk a toul všudy zavřený vůkol. Zavzněly vždy střely na ramenou se hněvajícýho, Jak se pokroče hnul; y kráčel, jsa podoben nocy. Posadiv pak opodál se lodí šíp vystřelil ostrý.

Zavzněl stříbrný luk, až strašně se rozlehl břinkot. Nejprv rychlonohé jen psy a mezky porážel: Pak ale do samičkých Danaů své zaměřil šípy Smrtedlné; y hořely zhusta hranice mrtvých.

Po devět dní skrz vojsko boží se vztěkaly šípy, Desátý ale den lid na sněm svolal Achylles, Dalatě běloruká mu to na mysl Bohyně Héra, Svých litujíc Danaů, jež viděla stádně promírat.

Když pak všickni se sešli a v sněm se sebrali hlučný, Povstav rychlonohý v tato promluvil slova Achylles: Atřevicy, mně se zdá, že se budeme vraceti domů Bloudíc zas po mořích, jen jestliže znikneme smrti.

Poněvadž válka hubí y mor až hrůza Achejské. Medležiž, ptejme se buď hadačů, neb někoho z kněžstva, Buď z snů vykladačů; sny sámť Zevs často posýlá. Nechť vyloží, proč tak se rozhněval Fébos Apollon,

Jestliže pro sliby nezplněné, či pro hekatombu, Či snad oběti dobrolibou se ukrotě vůní Tučných jehňat a koz, mor od nás zahnati ráčí? Dohovořiv, sy sedl. Y vstal po něm s stolice Kalchas

Testořevic, muž z ptakozorů všech nejumělejší, Který znal, co se děje, a vše, co se stalo a stane, Jenž až k Troji lodí nezadním byl vůdcem Achejských Pro věští svůj duch, jímž poctil ho Fébos Apollon.

Ten, chtě dobře jim raditi, vstal a promluvil takto: Pelevicy, ty Zevsumilý! mně zjeviti kážeš Záhubivý hněv vládaře, dalekostřelce Apolla? Ten ti oznámím já; ale slib mi a přísahu učiň,

Že milerád y slovy mě chceš y rukama bránit? Mnímť, že k hněvu se muž popudí, an vysoce vládne Argoši všemi; y poslušni jsou ho y sami Achejští. Mocnějšíť jest král, když na nižšího se hněvá.

Jestli mu snad v samičký ten, když se urazyl, den hned Žluč nekypí kyselá; vřeť v prsých tajně mu záští, Až se vyleje ven; y mluv tedy, chcešli mě chránit? Odpověděv na to rychlonohý mu pravil Achylles:

Nic se nebůj, a směle, co víš, to prorokuj věštče. Slibujiť – na to mi zevsumilý buď svědkem Apollon, Jehož soudy boží ty modle se zvěstuješ Řekům – Žádný, co budu živ, a zřít budu na zemi světlo,

Věř mi, nemá u dutých se lodí tebe násylně tknouti, Zevšech Achejských, ne, y byťs Agamemnona řekl, An honosý se, že v vojště je zevšech nejmohutnější. Nyní nezhaněný se zbezpečiv promluvil věštec:

Nikoli pro sliby nesplněné, ani pro hekatombu, Nýbrž pro kněze má on zlost; jejž Atřevic zhaněl, Aniž dcery mu nevyhostil, ani výplaty nevzal. Protožť dal a ještěť y dá žele dalekostřelec.

Aniž neuleví jeho dřív ruce od moru zlého, Černooká dokavád se nedá otcy dívka milému, Darmo se nevyhostí a s ní se stoobět svatá Nepošle do Chřiš; tím snad pohne a upokojí se.

Propověděv to tak, sy sedl. Y vzhůru se vzchopil Hrdina Atřejevic Agamemnon, širokovládce, Zarmoucen; y strašně se žluč jemu rozlila černá Okolo srdce a jasně co blesk se mu jiskřilo z očí.

Na věšťce dřív se zaškarediv, naň promluvil takto: Zlejvěšťče! nic sy mi dobrého nepředpověděl nikdý; Jen mi zvěstoval zlé, to tvá mysl libuje stále. Dobréhos neproročil nic slovem, ni nesplnil nikdý.

A teď prorokujíc mezy Řeky zjevně tu hlásáš, Žel a hoře že nám sesýlá dalekostřelec, Protože prý sem já dar drahý za dceru kněze Chříseše nechtěl vzýt; a tuto že raději žádám

Doma ji mít, jíž víc než Klitemnestry sy vážím, Již sem divčicy za ženu vzal; onna nikoli horší Není té, patř na vtip a vzrůst, y krásu y dílo. Předceť však chcy zpátky ji dát, tak zdáli se lépe.

Radějiť chcy, by se zachoval lid, než v zkázu přicházel. Hnedle jiný ale strojte mi dar, bych nebyl z Achejských Bez daru sám jediný; což jistěby nebylo slušné. Neboť všickni to zříte, že dar se mi jinam ubírá.

Na to pak božský rychlonohý mu pravil Achylles: Vysokoslavný Atřevicy, z všech nejlakomější, Kdy ti mají dar dát veliké ctné mysli Achejští? Neníť známo, by sklad obecní byl někdesy složen.

Nebť, co se pobralo z měst, již rozbitovala se kořist. Neníť slušno, by lid ji poznovu v hromadu snášel; Ale ty Bohu ji pošli, a věř, že my rychle Achejští Troj – y čtvernásob tvou vynahradíme ti ztrátu,

Až jedenkrát nám Zevs dá pevnou zbořiti Troji. Odpovídaje král Agamemnon takto mu pravil: Ne tak, ačs zmužilý, podobný Bohu, Pelejevicy, Kuj lest v mysli! y nepřelstíš, ani nenavedeš mne.

Chcešli, bys sám měl dar, a jábych svého jsa zbaven, Zůstal na holičkách? tu zpět mi dáti poroučíš? Dám, jen dar-li dají veliké mi mysli Achejští. Pakliže však nedají, y já sám jistě sy vezmu

Tvůj, buď Ajasův dar, buď Ulisa přijda uchvátím. Vězto, že hořká pohne se žluč tomu, k komuto půjdu. Však ale o tom víc svým časem pohovoříme. Nuž, teď na široké loď černou vtrhněme moře,

Schopných vybeřme veslářů, a stoobět na ni Naložme, k tomu y krásnohubou dceř Chříseše do ní Vpravme; a vůdcem buď lodi z předních někdosy vévod, Buďtože Ajas, buď Idomén, buď Ulises božský,

Buď ty Pelevicy, muži ze všech nejstrašlivější, Obětujíc, bys ukojil nám opět Dalekostřelce. Rychlonohý naň zaškarediv se pravil Achylles: O ty nestydem oblečený, ty hamoni zyštný!

Jakž tě má milerád kdo poslušen býti z Achejských, Do boje jít jen krok, neb s mužmi se statně potýkat? Nepřišel jsem sem já, s Trojskými bych sudlicolomcy, Jako jsa uražen, bojoval; jsouť oni bez viny ke mně.

Nikdýť mně ani mých mi volů ani nejali koní, Aniž v lidoživné a plodné Ftyi mi nikdý Nedali v plen osení; nebť leží přemnoho stinných Hor vysokých mezy námi, a moře dalekohlučná.

Alebrž tobě, ó nestydo, bys se radoval, k vůli Táhli sme sem; chtíc mstít Menelaa y tebe, Psýoko, nad Trojskými; než na to ty zhola nic nedbáš, Ještě mi vyhrožuješ, že mi sám můj dárek uchvátíš,

Ten krvavý můj pot, jejž ve mzdu mi dali Achejští? Nikdý dar můj tvému se nerovnal, kdykoli v Trojsku Lidný hrad nějaký zmužilí jsou dobyli Řecy. Tam kde boj co nejtouž hřmí, má ramena nesou

Břemena nejtěžší; k dělení však přijde-li, tuť ty Větší máš vždy o mnoho dar; já s málem jen zavděk Přijav k lodstvu se vracuji zpět, jsa od boje umdlen. Než teď do Ftye jdu! jeť mnohem užitečnější

S zakřivenými domů zas loďmi se bráti; než myslím Za to, že jsem pohanín, ty málo tu nabudeš statků.*)