Manželství, ač mnoho dosti
Jich se vsvětě zdařilo,
Jak to Šacuňku a Ctnosti,
Žádné lepší nebylo.
Těm se spolu narodily
Roztomilé dvojčata.
Rozkoší jích stálou byly:
Pěknéť byly děvčata!
První krásné, živé, hnědé,
Jméno mělo Milosti.
Druhé skrovné, tiché, bledé:
Říkali mu Věrnosti.
Tam té každý obět pálil,
Tuto každý miloval;
Každý obě ctil a chválil,
Každý obě liboval.
Holoubcy dva unich bděli;
Vlásce, jak je vídáme,
Nadedveřmi nápis měli:
S sebou jen se kocháme!
Tu má vadu Milost živá,
Což jí vštěstí překáží,
Že je tuze podezřivá;
Mžíknutí ji uráží.
Bojíc se y stínu svého,
Dost se Věrnost hleděla,
Oka sestry bedlivého
Spustiti se nesměla.
Jedna zadruhou kdy vzdychá:
Vijíc věnec kvítnatý,
Zapejří se Věrnost tichá:
Zefír dmychnul křídlatý.
Milost nani okem švíhne,
Zostra na ni pohlédne;
Tu se Věrnost honem zdvíhne,
Obrátí a pozbledne.
Ach! toť Milost vsrdce sekne.
Tak, o B* * vmžiknutí,
Rozdvojí dvě sestry pěkné
Jedno větru dmychnutí.
Což jich čeká? vsmutné době
Slze, hoře, hryzení.
Přivedou však hnedky obě
Ctnost a Šacuňk ksmíření.