Jako známou svou a milou tovaryšku, Navštívil kdys Bočan kmotru Lišku. Sotva vcházý, zdvořile jej přivítá, Objímá a prutem omítá;
A že bylo ráno, prosý, by pan Žabojídek Ráčil u ní zůstat na obídek. Častujíc pak Čápa na želíři, Staví předeň na talíři
Jakous židkou břížďalu, Které však, že chutná, dává pochvalu. Lačný host Dlouhatým svým zobem ďube dost;
Ale čiň co čiň, y ač se hmoždí mnoho, Nic mu nelze uloviti z toho: Zatím Vašnostpaní ani nešepce, Až vše vychlebce.
Žert ten zakousne, a po laskavém objetí, Poděkovav za čest, Bočan odletí. Málo potom potká Lišku. K obědu zve milou tovaryšku.
Mile ráda! praví paní Rusá: Neboť liška ráda klusá, Kde se milí věrní přátelí Častujíc se, veselí.
Určitá jak přijde hodina, Běží chutně, kde jí čeká hostina; Chválí hospodáře, Těší se, že zdráv a veselé je tváře,
A již navětřuje, Strojný oběd že se připravuje: Dobrou zvlášť má chuť, a jak se nacházý, Na té jakživo prej Lišce nescházý.
Čáp v tom před tou dvořankou Staví záhrdlitou báni s sekankou. Sám pak šibal napřed do uzoučké šíje Strčí zob svůj dlouhý, až jej v báni skryje.
Liška nemohouc tam s krátkou svou a hrubou Vlezti hubou, Skáče vůkol, točí se a líže Výš y níže;
Než vše darmo; když to její huby míjí, Zatím Dluhozob vše vyloví a vyjí. Tak jak ctila Liška Čápa ondeno, Nyní jí to slušně vynahrazeno.
Pročež ocas svinuvši a posvěsyvši uší S hanbou domů kluší. Na to Bočan: Umí žertovati krajanka; Což je lepší: Rosol čili Sekanka?
Cookies on Poetry Cove