Nechť tě brachu! v pyšném letu
štěstí zlaté dohoní,
sláva jasně osloní:
já se směji všemu světu,
s milou Jelou samosedě
u besedě.
Kdyby za ni dával dosti
klénotů mi drahých král:
zdabych oně za ni stál? –
Nemá král té lahodnosti,
co já s Jelou, v trůnu lůně
na koruně.
Nebuď štěstím tobě toho,
kdo je slávou rohatý,
vysoký a bohatý,
kdo má sluh a jmění mnoho,
kdy sy zlíbí, divně kouká,
hřmí a brouká.
Cžasto v panském domě chodí
nevidomě po tobě,
v černé smutek podobě.
Cžasto tam se péče rodí,
co tě v nocy ze sna budí,
mele, trudí.
Což mně po tom? – zdaž jak růže
spanilého děvčete
pěkné líce nekvete? –
Med-li sladší dáti může,
nežli usty pěkná Jela,
libá včela? –
Co? kdy poví: Slave, tebe,
víc než sebe miluji,
věrnost tobě slibuji:
jdi a projdi zem y nebe,
mášli koho podobného
blaženého.