I já byl jednou švarný hoch a zdravý jako v řece ryba, že osud mne tak zmrzačil, to není vlastně moje chyba:
já věrně sloužil monarchu, jak napsáno mám na archu, a pochlubit se mohu, že dřevěnou mám nohu.
Ba věřte, já byl také mlád, pln odvahy a bujné síly, co půtku se mnou započli, ti vezdy špatně pochodili!
Já také rád žil vesele a s chasou prázdnil korbele, teď sotva sklenku zmohu, bych nepodvrt’ si nohu.
A nesmějte se, řeknu-li, že měl jsem v těle srdce taky a k holkám nebyl medvědem, když na mně lpěly jejich zraky;
ba, já i počal milovat, leč měl jsem jenom jednu rád, již odevzdal jsem bohu – vždyť dřevěnou mám nohu.
Bylo to děvče jako květ, s ruměncem v tváři, studem v oku, že, kdo ji jednou takto zhled’, nepokoj cítil v levém boku.
K ní mnohý marně šlapal zem, jedině já byl vítězem, což směle říci mohu – vždyť měl jsem ještě nohu.
Sám o tom jsem se přesvědčil, když na vojnu mne zverbovali a modré oči žalostí se pro mne hořce rozplakaly:
„To bůh jen v lásce zkouší nás, snad sejdeme se brzo zas, poruč mne pánu bohu“ – a já – dřevěnou nohu! –
A sotva jsem se rozloučil, již pryč mne hnali bez okolků, a bratra jsem jen požádal, by dal mi pozor na tu holku.
Vždyť pevnou měl jsem naději, že dříve nebo později se opět vrátit mohu – a ne že ztratím nohu.
Leč – jinak bylo souzeno, vše v zemi chystalo se k vojně, a než se mnozí nadáli, z nás nadělali masa hojně;
nepřítel pálil ze všech stran, náš vůdce při tom ztratil plán a já děkuju bohu, že ztratil jsem jen nohu.
A zůstal jsem jak zabitý, ač kule mi jen nohu vzala, a teprv ruka hrobaře mne k procitnutí popohnala.
„Hou – pardon,“ volám, „já jsem živ!“ a na mou věru, byl to div, že neoct’ jsem se v stohu, chlap hodil tam jen nohu.
Přemnoho na to mrzáků nás do špitálu dopravili, a když nechtěly údy růst, všelijak nám je nahradili.
Pak každý odtud něco nes’, ten velký kříž, ten pět peněz, kamarád duši bohu a já – dřevěnou nohu.
Před sebou cestu dalekou a jednu nohu z dřeva k tomu, že málem by mne přešla chuť, tak vypraven se vrátit domů.
Přec ale chtěl jsem milou zřít a tím se na vždy spokojit, ač vzít si ji nemohu pro dřevěnou tu nohu.
I dokulhám se v rodnou ves a k panně spěchám nedočkavě, leč v malém domku hlučný ples, strojili jí tam svatbu právě.
Proč bych se rmoutit z toho měl, zvlášť soka když jsem uviděl – bratru – tě přáti mohu, já – dřevěnou mám nohu!
Cookies on Poetry Cove